Uvězněn v Abkhazii (duben 2016)
Návštěva Abkhazie aneb tak trošku nedobrovolná dovolena u Černého moře v úpatí pohoří Kavkaz
Dvě noci jsem strávil v hlavním městě Turkmenistánu Ashgabatu. Na prvni pohled je to uzasne mesto, desitky zarive bilych novostaveb, cisto a lide na cizince mili. Mezi schůzkama s v cestovních kanceláři jsem si prošel projel velkou část starsiho města. Už ne tak zářivě bílé, ale velmi čistě - srovnatelné se Singapur, což by člověk ve Střední Asii nečekal. Kolem památek je vidno spousta žen, jak na kolenou leští schody. Prezident tím nejspíš řeší i velkou nezaměstnanost v zemi. Při odletu jsem pozoroval nezvykle velke množství letišního personálu. Zavazadla mi skenovali celkem čtyřikrát.
Do Ruska jsem přijel s dvou vstupovym vizem...už vyřízení víza dalo hodně zabrat. Rusové Vám toho moc neodpusti, maji své předpisy a pořádek musí být. Protože mi letecká společnost posunula let z Asgabatu, nastupoval jsem do letadla poslední den platnosti víza. Už na letišti v Asgabatu jsem tím vzbudil pozornost. Vysvětlí jsem jim, ze me čekají lety do Moskvy a pak do Sochi, odkud se hned přesunu do Abkhazie, do které mám vyrizeny zvací dopis z jejich ministerstva. Asi po čtvrť hodině me pustili. Obdobný rozhovor me čekal i v Moskvě.
Při přistání v Soči jsem si prohlédl olympijský park a pak jsme jeli kolem něj i taxíkem. Na ruské straně hranice s Abhkazií me čekaly rozhovory a výslech. Bylo videt , ze jsem tam rarita tím, ze chci pres Abkhazii do Gruzie. Varovali me, ze už se nebudu moct vrátit do Ruska. Na to jsem jim vesele a asertivne odpovídal, ze to nemám v úmyslu. Po preletech pres Rusko, kde jsem potkal radu neprijemnejch Rusek a to i servirek, jsem se nemohl dockat, ze z Ruska vypadnuTrval jsem na tom, ze jako občan ČR do Gruzie vízum nepotrebuju.
Nakonec me pustili. Na abhkazske straně hranice mi žena v uniformě vzala pas a zvací dopis a nechtěla me pustit s tím, ze je gruzínská hranice zavřena. Už jsem startoval zpátky do Ruska, abych stihnul do půlnoci opustit letadlem Rusko, abych neporušil vízovou povinnost, když řekla at ještě pockam, co řekne " Náčilník". Ten po nekolika rozhovorech nakonec rekla " Da". Jestli to odsouhlasili na ministerstvu, tak ho pustte.
Abhkazsti vojáci byli daleko uvolněnější než ruští úředníci. První dojem o mistnich obyvatelich se mi prohluboval i v příštích dnech. Z rozhovoru s místními jsem zjistil, ze válka o nezávislost Abhkazie s Gruzii skončila už před 23 lety. Od te doby si zijou s tichou podporou Ruska nezavisle, ale ostatní státy OSN jejich autonomitu neuznávají. Oficialne je to autonomní část Gruzie, i když nad ni Gruzie nemá kontrolu. Vládnou si sami sobě... Cca 300000 lidí. Zajímalo me jak probíhají ekonomické a právní procesy- výběr daní, kontrolní úřady apod. Vzpomnel jsem si na jednu ekonomickou teorii : " Nejlepsi vlada je takova vlada, ktera do narodniho hospodarstvi zasahuje co nejmene".
Na první pohled mi přišlo, ze mezi lidmi vládla daleko větší pohoda než v Rusku. Vybojovali si nezávislost a ted si docela spokojeně zijou...a to ze je okolní svet neuznává, to je běžným občanům asi dost jedno. Postupně mi docházeli komplikace pro lidi, kteří chtějí cestovat mimo území. Ale dle slov místních i urednika , který mi vytiskl jejich vízum, hranice do Gruzie je otevřena. Místní lide tam můžou jezdit a dělají to třeba i za účelem lepší nemocniční péče v Gruzii.
Z hranice s Ruskem to bylo asi 115 km do hlavního města Suchumi a z něho pak asi 100 km na hranici s Gruzií. Nejhezčí výhledy, silnice, budovy jsem pozoroval na prvních kilometrech cesty do Suchumi. Krasne vily, uzasne zatoky Cerneho more, siroka nova silnice.Naopak čím blíže ke Gruzii byla silnice i budovy vice a vice rozbité. Druhého dne kolem poledne jsem stanul u výstupní kontroly z Abkhazie. Vzpomněl jsem si na hranicni proces z ruské strany a zaplavila me nervozita. Jenže vojáci na abkhazske straně byli tak v pohodě, ze ze me nervozita rychle spadla. Zatímco mi jeden kontroloval papíry, druhej si se mnou povídal o tom, kde všude jsem cestoval.
Cesta na gruzinskou stranu hranice byla pres dlouhý most plny děr. A pak asi dalsi pul kilometr po silnici. Gruzínci si vzali můj pas a pozvali si me dovnitř. Byl jsem rád, venku cely den lilo jak z konve, byla mo zima a uvnitř v jejich budce bylo teplo. Následoval výslech a vysvetlovani, ze jsem porušil gruzinsky zákon tím, ze jsem z Ruska pokusil prejit pres Abhkazii do Gruzie. Dle Gruzínských úřadu je Abkhazie jejich okupované území. Kdybych přiletěl do země letadlem, či jiným přechodem, vízum by mi dali. Ted jsem ale porušil zákon a oni duskutovali, co se mnou. První hodinu jsem si myslel, ze me nakonec pustí. Jenze mi ten hlavni asi po hodine řekl, ze by me mel zadržet, ale ze me pustí zpátky. Začal jsem vysvětlovat, ze zpátky nechci a nemůžu, protože už mi vypršelo vízum do Ruska a at zavola na cesky konzulat. V klidu mi odvětil at to zkusim,ze jsem pretahnul Ruské vízum jen o jeden den a ze konzulát by volal, pokud by zadržel. Do konce mi zastavil i autobus a poprosil řidiče at me vezmou zpátky do Abhkazie.
Dalším krokem bylo získat zpátky povolenou k pobytu v Abhkazii ( vízum, které ale bylo na zvláštním papírku, nebylo nalepené) od úředníku. Ten co me doprovodil od první budky k centrále me nejdřív serval jako malyho kluka. Jak me jen mohlo napadnout z Ruska do Gruzie pres Abhkazii!? Když jsem mu pak řekl, ze mi to odsouhlasili na ministerstvu, uklidnil se. Pak mi otcovský vysvětlil, ze mi Gruzinsti hranicnici prokázali službu tím, ze me vrátili zpátky. Dle jejich zákonů jsem mohl az na sest měsíců do vězení.
Během několika hodin jsem přejel celou Abkhazii a opět jsem se ocitl na hranici s Ruskem. Hlavou se mi honily různé varianty, co se mnou udělají. Představoval jsem si různé zpusoby deportace. Abhkazsky úředník me s úsměvem pustil aniž by se podíval do pasu. Se sklopenou hlavou jsem přešel na ruskou stranu a začal vysvětlovat. Vzali si me do kabinetu. Asi po čtvrť hodině bylo jasne, co se mnou udělají... A pak to hodinu a tři čtvrtě sepisovali. Čekal me i emotivní výstup policajtky, která me den před tím upozorňovala na to, ze už me do Ruska nepustí...." já mu tu říkala ". Ostatní byli v klidu a vysvětlili mi vo musím dělat: vrátit se do Suchumi, zajít na konzulát a požádat o tranzitní vízum. Prekvapilo me, ze vetsina jich tam byla hodne mlada, vypadali mladsi nez ja. Ten co me dostal nastarost mi vysvetlil , ze dostanu pokutu za porušení pořádku, tím, ze jsem přišel na hraničního přechod bez platného víza a ze to musí vše sepsat. A to pak trvalo hodinu a tři ctvrte.Do Abhkazii me pustili bez problémů. Chytl jsem nejspíš poslední marsutku. Na cestě do Suchumi me náhle přepadla velká radost. Vzpomněl jsem si na film Terminal s Tomem Hanksem, kterej uvízl na letišti a nemohl ani do USA, ani se vratit do rodne Krakhozie. Já ted uvízl v Abhkazii. Nemohl jsem ani do Ruska ani do Gruzie. Letadla z Abhkazie nelétají. Napadlo me lodi do Turecka, ale pak mi došlo, ze Turecko samostatnost Abhkazie neuznává a ze sem tam asi nepluje. Jediné lodě, co jsem viděl u břehu byly tankery. Radost jsem mel z toho, ze me čekalo neplanovane. Vymyslel jsem různé kombinace letu - domu, do Baku, Tbilisi, Yerevanu a věděl jsem, ze bude záležet na to jak rychle mi konzulát udělá vízum.
Dnes ráno me čekalo pobihani po úřadech. Prodloužit vízum do Abkhazie, zaplatit poplatky a pokutu, rezervaci letenky, nechat se vyfotit a výsledkem je, ze musím čekat minimálně ještě týden na vízum. Expresní vízum nedělají. Příští patek bych ho mel dostat, pokud nenastanou komplikace. Tím pádem už nepodniknu planovanou služební cestu do Tbilisi, Yerevanu a Baku.
Minimálně deset dni v okupovaném uzemi / autonomní republikou s tichou podporou Ruska. Tak trochu Krym. Ale nemůžu si stěžovat. Líbí se mi tu. Bydlim kousek od moře a zítra se chystam na Kavkaz. A nejhezčím zážitkem dneška bylo pozorování delfínů... Jen pár desítek metrů ID břehu. Viděl jsem je dvakrát v odlišnou dobu a místní na ne nijak nereagoval i, takže věřím, ze je budu vídat i v nasledujicim tydnu v Abhkazii
Suchumi: čekání na vízum
Hlavni mesto Abhkazie se stalo mým dočasným domovem. Místo původního plánu zemí pouze projet jsem dostal dost času ji lépe poznat. Překvapení přišlo již v sobotu, kde jsem v nedalekém městě navštívil Novoafonskajou jeskyni. Teda spis komplex krasových jeskyni s objemem 1 mil m3. Do a z jeskyně se jedem "metrem". Podzemní vlak převeze skupinu turistu na zacatek a odtud je to 1,5 km skrz šest jeskyních komor do další stanice vlaku. Prohlídka jeskyně je doprovázena hudebním doprovodem a světelnými efekty. Pro mne asi nejhezčí komerčně přístupná jeskyně, kterou jsem navštívil.
Horský masiv Kavkazu me lákal na první pohled. V pondělí jsem se vypravil nejdříve maršutkou a pak stopem k posledním obydlím pod zasnezenymi vrcholky hor. Odtud pěšky do kopce. Jarní přírodou kolem horské říčky. Zastavil jsem u řeky a trénoval tam stojky. Dorazili místní lovit ryby. Hned me zdravili a at doma vyridim jak je tu pěkná priroda a at sem vezmu přátele.
Dalšího dne jsem se vypravil k horskému jezeru Rica. Pres internet jsem se seznámil s jedním americkým cestovatelem, etnicky filipínského původu. Spolu s jednou postarší Angličankou jsem si pronajali auto a vyjeli hloubeji do Kavkazského masivu. Čekala me tam lehká hádka s řidičem, který na nás nechtěl tak dlouho čekat. Myslel si, ze si jezero vyfotime a pojedem zpátky. A my si chtěli pořádně vychutnat přírodu. Ja obzvlast, ocitl jsem se v horach, nakoplo me to a chtelo se mi behat. A on chtěl víc peněz. Já nechtěl už ztrácet čas dohadováním, abych neztrácel ani minutu vychutnavanim přírody. Nechal jsem ho v autě bez odpovědi a vystartoval. Přeběhl jsem na druhou stranu jezera, kde byl původní Stalinuv letní dům. Uměl si vybrat krásné místo na odpočinek. Přemýšlel jsem nad paralelou s Hitlerem. Ten mel zas Orli hnízdo v Alpách. Chráněná a izolovaná místa pro odpočinek velkých diktátorů.
Cestou zpátky jsem se vykoupal v jezeře u ústí řeky. Řidič nakonec vyhrál a dostal víc peněz, protože to mi spolucestovatelé nestihli a museli jsme pro ne přijet. Američan ani Anglicanka neuměli moc dobře rusky a nedomluvili s nim předem podmínky transferu. A on toho využil. Já byl spokojený, dal jsem si asi 14 km v horách a dostal se na místo levněji než kdybych jel sám. A taky jsem si mohl pro změnu popovídat anglicky. S Američanem jsme se podelili o cestovatelské zkusenosti a informace o různých zemi světa.
Našel jsem si tu kamarády: delfíny. Chodim je i nekolikrat denne pozorovat. Kazdy den jich par vidim. Maji tu vhodne podminky pro lov ryb v proudu. Krasnym zážitkem bylo koupání s delfíny. Moře tu ma dle internetu cca 13 C. A spousta meduzek, ktere ale nežahaly. Ale jak jsem viděl delfíny kousek od pobřeží, neváhal jsem tam skočit a plavat k nim. Překvapili mě. Místo aby plavali pryč priplavali ke mě. Úplně jsem se lekl...tak 2,3 metry ode me tři delfini. Přišli me pozdravit. Neskutečný zážitek. Včera jsem tam tech delfínů viděl snad 15. Znovu jsem k nim plaval, ale tentokrát tak blízko nepriplavali. A úplně se vzdálit od břehu se mi nechtělo. Byl tam docela silný proud a příliš studená voda na delší pobyt ve vodě bez neoprenu.
Nejsilnějším zážitkem je pro me však pobyt v Abhkazii jako takový. Ať už to tu považujeme za samostatnou zemi ( nazor Ruska a par malych zemi)nebo jako součást Gruzie ( většinový názor OSN), je to pro mě stá navstivena cizí země. Země, ze které nemůžu jen tak ven. Fakt, ze jsem závislý na místním ruskem konzulátu a musím čekat, ve mě vyvolává nezvykle pocity. Stýská se mi po domově, což se mi nestává ani při delších cestách. V minulosti jsem mel vždy možnost se ze dne na den sebrat, koupit letenku a vrátit se domů. A to tady nemůžu. Tato jistym zpusobem ztrata svobody me do velké míry inspiruje k prohloubeni meditacni a jogove praxe. Vnitrni svobodu člověku nikdo cizí vzít nemůže.
Na penzion dorazil mladý rusky par. Včera u vina diskutovali s majiteli a domluvili jsme společný vecerni výlet do nekomerční jeskyně. Teším se. Zítra půjdu nejspíš na konzulát. Řekli mi, že pokud nebudou problemy. Vízum jsem dostal v pátek. Navštívil jsem Olympijské městečko v Soči a přes Istanbul odletěl domů.