Tanzanie bez roušek (listopad 2020)

Semlelo se to tak rychle. Ve středu jsem se probudil kolem 2 ráno. Byla mrazivá noc a já spal venku ve spacáku pod stanem. Zatoužil jsem po teplých krajích. Zůstal jsem zachumlený ve spacáku a začal brouzdat po internetu. Když nám vláda ČR zavřela hotel, hned mě napadlo, jestli někam nevyrazím. Dočetl jsem se, že do Tanzanie není potřeba vstupní test na Covid. To mě zaujalo. V noci jsem se dočetl, že tamní vláda přestala zveřejňovat statistiky o Covidu. V celé zemi zakázali provádění testu PCR, protože podle jejich výzkumu vykazuje chybné výsledky. Prezident někdy na jaře vyzval obyvatele k modlitbě a ať neutrácí za roušky. Tahle informace prohloubila můj zájem. Rozhodl jsem to prozkoumat a zajímalo mě, jak se v takové zemi budu cítit. V tomhle je Tanzanie světový unikát. Když jsem si ověřil, že ani letecká společnost Qatar airways nepožaduje od pasažérů z Prahy test, bylo rozhodnuto. Ve středu večer jsem si koupil letenku. Zaplavilo mě takové cestovatelské nadšení, jaké jsem již dlouho nezažil. Těšil jsem se na návrat do Afriky jako malé dítě. Ani v noci na čtvrtek jsem toho moc nenaspal. Zachvátila mě cestovní horečka.Těsně před pátečním odletem jsem ve frontě do letadla zjistil, že mi zrušili můj let z hlavního města do Arushy. Můj plán přeletět první den ke Kilimanjaru byl ohrožen. Zaplavila mě panika. Nervózně jsem začal hledat informace o letech a rušit ubytování a domluvený transfer z letiště v Arushe. Chtěl jsem vše stihnout ještě v ČR, dokud mám připojení na internet. Do odletu zbývalo posledních pár desítek minut. Snažil jsem se uklidnit. Tohle pro mě přeci byla známá situace. Změny na poslední chvíli jsou součástí cestování a bez trochu toho zmatku by byla moje africká zkušenost neúplná. Uvědomil jsem si, že takhle reaguji spíš z pocitu stísněnosti a pocitu nedostatku vzduchu způsobené rouškou. Jiz dříve jsem zjistil, že mám s rouškou silný psychický problém a letos jsem ji téměř nenosil. V letadle jsem se usadil. Nejdříve jsem se z toho trochu vypovídal kamarádce do telefonu a pak se pokusil stresovou situaci rozdýchat vědomým dýcháním. Posádka letadla ze začátku letu kontrolovala nošení roušky a štítu. Štít mi tolik nevadil, přehodil jsem přes něj šátek, abych nebyl vidět a sundal si roušku. Stres trošku opadnul, ale stejně to nebylo nic zvlášť příjemného, protože mi pod šátkem bylo značně teplo. Vybavil jsem si zážitek nouzového přistání v Číně, kde jsme zůstali uvězněni ve špatně větraném letadle 11 hodin ve vedru. Ta vzpomínka mě uklidnila. Připomněla mi totiž, že jsem zvládnul těžší situace.Vysoko nad mraky se moje nálada zlepšila. Využíval jsem toho, že při jídle a pití nemusí člověk nosit roušku a pořádně se rozdýchal. Qatar airways nabízí po dosažení letové hladiny zdarma wifi připojení. Přišla mi přes Whatsapp zpráva z Tanzanie, že o několik hodin později letí do Arushy letadlo jiné aerolinky. Ráno po přistání v Dar Es Sallamu, jsem zamířil na Terminál a začal se pídit po tom, zda je ten let skutečně zrušen. Na monitoru ten let uveden nebyl. Prodejci letenek mi tvrdili různé informace o tom, kde najdu zástupce té letecké společnosti a hned mi začali nabízet jiný let. Ten bych si ale musel dokoupit za 140 USD. Chvíli jsem to zvažoval, abych mohl rychle odletět a vidět Kilimanjaro, co nejdřív. Nechtělo se mi ale utrácet. Na odbavení mi řekli, že můj let odlétá z jiného terminálu. Ten byl však asi 3 km daleko. Do plánovaného odletu zbývala méně než hodina a já si tedy zaplatil taxíka. Tam mi však řekli, že musím zpátky. Žádný takový let tam naplánován nebyl a daná letecká společnost má prodejce v okénku, kolem kterého jsem už několikrát prošel. Tam mi ovšem řekl, že let odlétá že stojánky 5-6. Znovu jsem si tedy nechal zrentgenovat zavazadla, z čehož už jsem začínal být otrávený, abych následně zjistil, že mi lhal. Oslovil jsem zaměstnance odbavení a ten to začal řešit s někým po telefonu a zašel se mnou za prodejci. Asi už to vyprávění tady zkrátím. Po několika hodinách jsem skutečně odletěl do Arushy a nemusel si kupovat letenku. Stálo mě jen několik dolarů navíc jako "dárek" pro nápomocného zaměstnance letiště. Stihnul jsem se při tom aspoň trošku aklimatizovat na místní prostředí. Chvíli jsem se prošel po ulicích bývalého hlavního města a nakoupil si ananas, na který jsem se již celý den těsil. Obstaral jsem si i zeleninu, rýži a arašídy, abych měl možnost si uvařit v Arushe večeři.Na letišti jsem pochopil, že ne všichni Tanzánci jsou beze strachu. I když prý mají v Tanzánci média zakázáno strašit lidí před Covidem, někteří lidé se bojí. Hodně se tu dbá na používání desinfekci rukou. Při každém vstupu do budovy na mě vyžadovali aplikaci desinfekce na ruce. Roušku jsem si ale musel nandat až těsně před vstupem do letadla (malého prostoru). Dovtípil jsem se, že se mě jako bělocha bojí. U místních se roušky tolik nekontrolovala. Jeden domorodec si ke mně odmítnul sednout i když měl vedlejší sedadlo na palubní vstupence. Začal jsem se obávat, aby po mě nechtěli roušku i v Safari džípu. Tenhle strach se rychle rozplynul po opuštění letištní haly. Další den před pátou jsem nasednul do džípu a když jsem přivedl řeč na Covid, řidič se mnou sdílel jeho názor:
" Prezident nás ochránil. Domnívám se, že ta nemoc není nebezpečná a že na tom někdo hodně vydělává."
Překvapil mě klid, který jsem z něho cítil, když pronášel tahle slova.Ráno jsem byl v Národním parku Tarangire jediný turista. Při vjezdu mě přivítalo divoké prase, antilopy a žirafy. Po chvíli jsme zahlédli i zebry a jednu hyenu. S nadšením jsem fotil i baobaby. Nejvíc mě bavilo pozorovat krajinu a hledat zda zahlédnu nějaké zvíře dříve než můj řidič/průvodce. Má pozornost se zvýšila a já zbystřit všechny smysly. Intuice mi poradila odbočit doprava a řidič mi vyhověl. Dorazily jsme k téměř vyschlému řečišti. Období dešťů se ve vnitrozemí opozdilo. Cesty byly suché, což je na Safari výhoda. Zvěř se hromadí u zdrojů vody. U řeky mě řidič upozornil na spočívající lvici. Náš příjezd ji nechal úplně klidnou. Z boku se otočila na záda a ukázala nám své břicho. Trosku mě rozčilovala. Toužil jsem, aby se pohnula. Nejraději bych něco hodil do křoví vedle jejího těla, aby jí to přimělo k pohybu. Ani hlasité tůrování motoru jí nepřimělo k pohybu. Lidí v autech měla "U salámu ". Na druhé straně řeky odpočívala celá skupinka mláďat s dospělýma lvicema. Napočítal jsem celkem 18 jedinců. Lva-samec jsme nespatřili. Vládl klid. Nic se nedělo, tak jsme pokračovali dál. Potěšila mě skupinka babůnů (opic). Po chvíli mě přepadl intenzivní pocit, že bych se chtěl vrátit ke lvici. Dorazili jsme právě včas. Skupinka na druhé straně řeky byla v pozoru. Jedna lvice se vypravila na průzkum. Po chvíli jsme zpozorovali hyenu. Lvice se za ní rozběhla. Část smečky se jí pokusila obklíčit. Více už jsme neviděli. Aktivita smečky probrala i odpočívající lvici. A já si ji tak mohl prohlédnout v celé její kráse. Po chvíli vzrušení opadlo. Smečka i lvice se vrátila k odpočinku. Pochopil jsem z toho, že hyena tentokrát unikla. Tahle scéna ve mně rozproudila krev, zaplavilo mě nadšené vzrušení. Největší radost mi udělal fakt, že jsem zrovna natáčel video a díky tomu mám vše zaznamenáno i s živým komentářem.Měl jsem pocit, že tahle scéna byl hlavní důvod, proč mě to táhlo zrovna do tohohle národního parku. Stačily mi dvě hodiny a byl jsem vděčný své intuici. Na cestě zpět jsme ještě zahlédli pár pštrosů. Už jsem se smířil s tím, že slona neuvidím. Jenže těsně před výjezdem z parku nás čekalo velké překvapení. Putující rodinku slonů.Vrátil jsem se do Arushy a večer dorazil pořádný slejvák. Období dešťů dorazilo. Ráno jsem se nechal odvést ke Kilimanjaru, které jsem však díky mrakům neviděl. Tak snad někdy příště, z Keni mi stejně nejvyšší hora Afriky přijde více fotogenická.

Jsem až udiven, kolik věcí se dá stihnout během jednoho dnem. Při cestování mi život mnohdy přijde jakoby bohatší na zážitky, ale i na vnitřní poznání. Asi to mám kvůli tomu, že doma rychle upadám do stereotypu a ještě jsem se nenaučil naplno prožívat běžné okamžiky každodenního života.Během letu na Zanzibar se mi ukázal zasněžený vrchol Kilimanjara. Měl jsem velkou radost z naplněného přání. Magická hora.Zanzibar mě lákal svým vyhřátým mořem. Jih působil klidně a méně turisticky. Sever nabízel navíc možnost potápění, ale více finančně motivované chování domorodců. Během prvních 24 hodin na ostrově se mi potvrdila moje hypotéza. Na relax mi více sedí jižní část ostrova s příjemnýma domorodcem. Jenže já byl první den plný neklidu na to, abych se hned někde zabydlel. Sever nabízel více možností vyžití. A chyběl mi kontakt s lidmi.Při jízdě taxíkem na jih Zanzibaru mě štval můj řidič. Uvědomil jsem si, že mi bývá lépe, když cestuju místní dopravou. Takže jsem se druhý den při východu slunce vydal k silnici. Nabídku taxikářů jsem odmítl, opravdu jsem se těšil na dodávku "Dala dala". Nejlevnější místní dopravou je náklaďák, kde lidé sedí na zastřešené korbě naproti sobě bokem ve směru jízdy.Nejsilnější zážitek jízdy byl pohled jedné muslimské holčičky. Všiml jsem si, že se na mě dívá a já ji pohled oplatil. K mé velké radosti neuhnula očima pryč. Snad několik minut jsme ustrnuli ve sdílení beze slov. Mě odraz jejího vnitřního vesmíru přenesl na jinou planetu. Telepaticky jsem jí vysílal myšlenku: "I see you starseed ".A později odpoledne jsem si vyměnil ještě jeden intenzivní pohled s očí do očí. Po dešti mi byla zima a chtěl jsem se rozehřát předtím než zas vlezu do moře. Jenže jsem měl plné břicho ananasu na to, abych si pořádně zacvičil. Tak jsem zvednul ruce nad hlavu a vydržel tak stát asi 20 minut. Tělo se mi postupně zahřívalo a já pozoroval mořské vlny a kolemjdoucí lidí. Jeden mladík oblečený v tradičním masajském hábitu mě pozdravil obvyklým způsobem jako zdraví turisty a udělal gesto palec nahoru. Jenže v okamžiku, kdy se naše pohledy střetly, zmizela všechna přetvářka. V jedné sekundě toho proběhlo tolik. Ve mě to vyvolalo pocit síly afrických domorodců. Odehrály se mi v hlavě "vzpominky na minulý život masajského bojovníka". Zatímco já v myšlenkách někde na savaně, mladík se vrátil s kamarády a šňupnul si nějakou drogu. To mě vrátilo do reality a načerpanou sílu bojovníka jsem využil v mořských vlnách.Zažil jsem ale i jeden dosti nepříjemný zážitek. Na cestě na sever jsem vystřídal tři vozidla. To první bylo z pohledu Evropana plný. Ve skutečnosti tam však byla ještě spousta místa. Další dvě byly plné i z pohledu Afričanů. Tam se již skoro nedalo hnout. Protože v noci pršelo, přetáhl jsem si přes krosnu voděodolný obal. V prvním voze jsem měl problém nasoukat se dovnitř. Začal jsem se bát, abych ten obal neroztrhnul a protože zrovna nepršelo, tak jsem ho zas sundal. Do druhého vozu bych se s batohem nevešel. Rozhodl jsem se ho tedy dát na střechu. Později jsem si vybavil, že jsem z toho neměl zrovna nejlepší pocit. Intuice se mi něco snažila říct, ale já neposlechl. Chvíli na to začalo pršet. Zastavovali jsme a jedna žena vystupovala. Mě ovšem bylo blbý zdržet ostatní cestující tím, že bych se přes ně prodral dozadu a přes krosnu na střeše přetáhnul obal. Upřednostnil jsem strach z reakce kolektivu před vlastníma potřebama a těžce jsem za to zaplatil. Za chvíli se totiž strhl vydatný liják. Uvědomil jsem si, že bude všechno uvnitř mokré. A to nejhorší na tom byl ten pocit sebeobviňování. Propadal jsem po spirále negativního myšlení. "Kdybych ten obal nesundal, kdybych vylezl a napravil to... Teď mi oblečení zatuchne...apod.
." Mel jsem z toho fakt depku. Už mi nebylo tak příjemně, že se na mě mačkají všichni okolo. Začalo mi to tam i pěkně smrdět. Díky dešti se totiž zakryla okna, která předtím krásně čistila vzduch. Vědomě jsem se snažil přeladit: "Vždyť jsou to jenom věci, učím se na ničem nelpět, nic cenného tam nemám, apod...." Realita nebyla tak hrozná jako to, co jsem si prožíval ve své hlavě. Popruhy krosny jsem vyždímal a vlhké prádlo na hotelu rozvěsil.První den na Zanzibaru jsem si půjčil kolo, vyrazil na průzkum pobřeží a navštívil kouzelnou krápníkovou jeskyni s tyrkysovou sladkovodní vodou. Druhý den jsem si půjčil kajak a chvíli pádloval. Oba dny jsem hodně šnorchloval a potápěl "free-dive". Bez většího úsilí jsem se dostal do 6.6 m hloubky a měl radost z toho, jak lehce se mi vyrovnává tlak v uších. Stavy radosti z pobytu v moři mě přesvědčily o tom, že se cestování jen tak nevzdám ani v budoucnu. Už jsem začal hledat další destinace, které jsou otevřené turistům.

Po příletu v Tanzanii mě překvapilo ekologické nařízení: " V celé zemi je zakázáno používání, import i export plastových tašek všech velikostí." Cestující byli vyzváni, ať všechny igelitky vyhodí. Posledních pár let se snažím omezit množství odpadků, které za sebou nechávám. Takže tohle opatření mě potěšilo. V některých zemích v minulosti naprosto nechápali, proč nechci igelitku. Tady to mají nařízení ze shora a i když se to podle toho, co jsem viděl na trzích, nedodržuje stoprocentně, je tu podle silnic vidět méně plastu než v jiných zemích rozvojového světa.V prvním potápěčském centrum v Nungwi mě potěšila informace, že se chystají k ostrovu Mnemba. Když jsem mapoval potápěčské lokality v Zanzibaru, tak tenhle ostrov mě lákal. Znamenalo to hodinu a půl dlouhou plavbu jedním směrem, což jsem bral jako pozitivum. Přiletěl jsem sem hlavně kvůli očistné energii moře. Na lodi mi potápěči potvrdili informaci, že na samotný ostrov se nesmí vstoupit. Pronajal si ho na 99 let Bill Gates a řídí tam luxusní rezort. Jedna noc přijde prý na 3000 USD a je narváno dva měsíce dopředu i v současné době. To já tu platím za pokoj s velkou postelí se snídaní okolo 14 USD na noc, běžně se tu nabízí 50% sleva. Jen v Nungwi jsem zaplatil 25 USD.Mým záměrem před ponory bylo šetřit vzduch. Šel jsem pod vodu s tím, že se pokusím dýchat, co nejúsporněji. Z části to bylo z hecu. Chtěl jsem se předvést před majitelem potápěčského centra, kterému jsem o sobě řekl, že jsem free-diver a že většinou mi zbyde více vzduchu než ostatním. Dýchal jsem tedy, co nejméně často, s dlouhými zádržemi po nádechu a snažil se dostat do co možná největšího klidu. Výsledkem bylo, že mi po obou téměř hodinových poměrech zbylo spousta vzduchu (ego mohlo být spokojeno), ale i to, že jsem při tom pěkně klepal kosu i v 26-27 stupňové vodě. V klíčovém stavu tělo produkuje méně tepla než při stresu či aktivním pohybu. Žádnou velkou rybu či žraloka jsme nespatřili, ty už v místních vodách byly vyloveny. Nejzajímavější bylo pro mě pozorovat mořského úhoře. Trošku jsem litoval, že jsem si kvůli tomu oholil 3 měsíční knír a vousy. Na lodi jsem se totiž dozvěděl, že existuje nějaká silikonová pasta, která se napatlá na knír a potápěčská maska funguje.Na plážích v Nungwi to žilo. Večer tam proudily stovky turistů. Nejčastěji jsem slyšel ruštinu. Každou chvíli mě někdo oslovoval s nabídkou prodeje zboží, hašiše či exkurze. Toužil jsem po klidnější lokalitě. Místní dopravou jsem se přesunul do Michamwi. Po příjezdu to tu na mě bylo až příliš klidné - mrtvé. Myslel jsem, že po první noci uteču. Postrádá to tu americkou života. Daleko víc personálu v resortech než klientů. Ale na místní atmosféru jsem si zvykl a užívám si toho, že mi tu nikdo nic nenabízí. Domorodci se mnou začnou mluvit jen poté, co je oslovím. Jsou naučení respektovat soukromí hostů. Cítím se tu tak bezpečně, že ani nezavírám dveře od pokoje, když jdu na pláž. Nějakého návštěvníka jsem na pokoji měl. Našel jsem mezi svými zásobami částečně ohlodanou mrkev a batát.Mají tu mangrovový les, kam jsem se při přílivu plavil již dvakrát- jednou na paddleboardu, podruhé na kánoi. Nejoblíbenější část dne je ráno, když si při východu slunce cvičím na opuštěné pláži. Teplota moře v zálivu se přes poledne blíží 30 stupňům. Sám jsem si rozbil mladý kokos nalezený na cestě. Prostě tropický ráj.

Přesunul jsem se na pláž Jambiani. Toužil jsem bydlet přímo u moře, abych i v noci slyšel zvuk vln a z terasy si užíval výhledy na moře. Dostal jsem velkou potřebu po fyzické aktivitě. Půjčil jsem si kolo a v pondělí ráno v 4:40 jsem vyrazil za tmy s čelovkou na jih. Na východ slunce okolo 6:00 jsem dorazil na malou pláž Mtende, 19 km vzdálenou. Začínal odliv a mořské vlny se tam celkem divoce odrážely od skal. Potkal jsem se tam s pár rybáři. Chvilku potom, co jsem vlezl do vody, rukou jsem zavadil o medúzu. Pak jsem jí teprve uviděl, byla výrazně modré barvy. Překvapivě hodně to pálilo a bolest zintenzivnila během pár minut. Kůže na hřbetu zčervenala a asi po půl hodině mě z toho začalo bolet i v podpaždí. Jed začal kolovat celou pravou paží až k srdci. Úplně jsem přestal mít chuť k jídlu, cítil jsem jak to se mnou pracuje. Vzpomněl jsem si na setkání s rejnokem v Kostarice, kde pomohla horká voda na neutralizace jedu. Uklidňoval jsem se tím, že jsem nečetl o žádných místních smrtelně nebezpečných medúzách. O nich jsem četl v Austrálii a i tam to nezabije jen tak někoho. Většinou je třeba více žahanců a člověka s alergií.
Pomalu jsem se vydal na kole na cestu zpět..Intenzita bolesti se již nezvětšovala a uklidnil jsem se pevnou vírou v to, že to zvládnu a že to za pár hodin přejde.Kousek od pláže ležela vesnice Mtende, která na mě působila sympaticky již při cestě na pláž. Pokusil jsem se z palmy shodit kokosový ořech, ale nebyl jsem úspěšný. Z vedlejšího stromu jsem si utrhl mango, ale nebylo zralé. Zastavil jsem u vývodu s vodou a oslovil mě vyrýsovanej domorodec, jestli nechci mladý kokos. S radostí jsem si ho od něj koupil a uhasil jim velkou žízeň. A bylo mi potěšením, že mohu finančně odměnit někoho s tak příjemnou energií. Celkově na mě obyvatelé vesnice působily velmi příjemně. Cítil jsem z nich čistotu pramenící z prostého způsobu života. Podél cesty několik baobabů a "na návsi " jeden mohutný. Posadil jsem se pod ním a chvíli relaxoval. Už dlouho jsem nezažil tak příjemný pocit ze setkání s obyčejnými lidmi.Pomalu jsem se vypravil na cestu zpět. Podle silnice byl "sad" mangovníků a papájových palem. Přemýšlel jsem o tom, jak se jaký druh tropického ovoce sází jak často je tu úroda, jak se rozmnožuje ananas. Probudila se ve mně pěstitelská vášeň. Prohlížel si zahrádky a srovnával to ve vzpomínkách s tím, co máme v Čechách. Dostal jsem chuť na meruňky. Ty jsem si ale tady dát nemohl, tak jsem chuť přesměroval na papáju. V sousední vesnici Makunduchi, kterou procházela frekventovanější silnice a z které jsem při ranním rozbřesku neměl moc dobrý dojem, jsem je uviděl k prodeji u cesty. Téměř se mi ale nechtělo zastavit, vnímal jsem z prodavačů nepříjemnou energii. Byli tlustí a nevypadala zdravě. Ale měl jsem hlad. Zastavil jsem, přerovnal si věci a koupil si Papáju. Ubezpečoval jsem se tím, že ji nejspíš sklidily ti lidé z vedlejší vesnice a že část peněz poteče jim. Jíst se mi jí ale u nich nechtělo. Popojel jsem o kus dál, kde jsem spatřil lavičky pod stromem. Zastavil jsem tam a začal vydlabávat semena. Přišel ke mně místní a začal něco povídat. Na první pohled mi nebyl sympatický. Vyjádřil jsem svou potřebu že bych byl rád sám a on odešel. Pak jsem ale zpytoval svědomí, že to možná myslel přátelsky. Papáju jsem nedojedl, přinesl jsem mu jí. Dál ji najevo, že jí nechce a ať mu dám radši peníze.Zjistil jsem, že mi chybí nůž. Naposledy jsem ho viděl, když jsem zastavil nakoupit si tu papáju. Když jsem se vrátil, nikde vidět nebyl. Prodavači mi ale řekli ať počkám. Přišel třetí a vrátil mi ho. To mi udělalo radost. O kus dál jsem se ještě zastavil, abych nakoupil ananas. Opět jsem narazil na nepříjemné prodejce a začal přemýšlet nad tím, proč mě zrovna v téhle vesnici lidé tak dráždí. Už dlouho jsem se nesetkal s tak kontrastním prožitkem z kontaktu s domorodci z dvou sousedních vesnic. A přemýšlel na tom, proč mi vadí už i kolemjdoucí vozidla. Možná za to mohlo to žahnutí od medúzy, možná únava. Byl jsem rád, že jsem zpátky u pláže. V praxi jsem zažil prožitek duality. Něco se mi líbilo, něco ne, něco jsem vnímal jako dobré, něco jako zlé. Nebyl jsem ve stavu všepřijímajícího plynutí. Uvařil jsem si jídlo a zbytek dne hodně odpočíval.Nožík se mi zatoulal ještě jednou. Ráno jsem snídal na pláži ananas s banány a proteinem z konopí. Po pár hodinách jsem zjistil, že ho nemám v pokoji. Vrátil jsem se na pláž a bylo mi řečeno, že si ho nejspíš vzal nějaký rybář. Nedalo mi to a šel jsem zkontrolovat popelnici. K velké radosti jsem ho tam uviděl pod slupkou od ananasu.Zbývá mi poslední den a zítra letím domů. Jsem vděčný za to, že jsem mohl načerpat energii slunce a moře a dýchat bez roušky. Obklopen místními bych skoro zapomněl, co prožívá zbytek světa. Potvrdilo se mi tady, jak velkou roli na psychiku mají informace, kterými si krmím mozek. Je možné, že je v Tanzanii více nemocných než jinde na světě.
Ale tím, že se o tom tolik nepíše a tím, že mi to rouška kolemjdoucího stále nepřipomíná, hlava cítí klid. A nízká úroveň stresu je základním předpokladem pro dobrou imunitu.