Setkání s mantou na Palau

Hlavním cílem této cesty byl únik z civilizace lidí pod mořskou hladinu, zažít klid a harmonii při pozorování podmořského světa.

První dva ponory jsem uskutečnil ve Vietnamu. I když se z pohledu množství ryb a viditelnosti jednalo o snad nejhorší ponory, i tak jsem si to užil. Vychutnával jsem si pocit plynutí v mořských proudech, poslouchal zvuk dechu při nádechu a výdechu. Pozoroval rybičky a korály. Pocítil jsem tam klid jako při meditaci.

Šnorchloval a potápěl jsem se i na Filipínách. Zde byly největším lákadlem vraky. V září 1944 proplouvala flotila japonských lodí kanálem u ostrova Busuanga a napadli ji USA. Ten den bylo potopeno několik desítek lodí. Šnorchloval jsem u dvou menších a pak se potápěl u válečné lodí (120m dlouhé) a tankeru na ropu (160m). Byl jsem nadšený z toho jak boční strany lodí vypadají jako korálový útes. Vypravili jsme se i dovnitř. Bylo třeba dávat pozor na ostré hrany prasklin vzniklých po bombovém útoku. Uvnitř tankeru jsme v temnotě (pouze za svitu baterek) zůstali snad deset minut v kuse. To už se mi nelíbilo. Zažil jsem tam pocity klaustrofobie a dezorientace.

Poté jsem přeletěl na Palau, ráje pro potápěče. Potápěl jsem se tam v přírodní rezervaci na seznamu UNESCO. Ráno jsem na lodi vyslovil přání, že bych chtěl zahlednout mantu. Bylo mi řečeno, že žraloků je všude kolem dost, ale zrovna není sezóna pro manty. Žádný potápěč, kterého jsem se ptal mantu v posledních dnech neviděl. Při prvním ponoru jsme se potápěli podél korálového útesu a dle očekávání viděli žraloky (1-1,5m dlouhé) a různé druhy ryb.

Hned na začátku druhého ponoru jsme se v hloubce 23 m setkali s mantou. V prvních okamžicích jsem ani nemohl uvěřit svým očím. Byla nádherná, velká tak 4 m. Zastavili jsme se na písčitém dnu a pozorovali tohle úžasné stvoření. Kolem občas proplul žralok, ale moje pozornost směřovala jinam. Uvědomil jsem si, jak se mi vzrušením zrychlil dech a pokusil jsem se zklidnit. Manta si oblíbila několikametrový balvan posetý korály ( nebo korálový útvar ve tvaru balvanu). Balvan byl asi 5 metrů ode mě. Určitě nás zaregistrovala, ale nevadili jsme ji. V rozpětí ploutví byla aspoň dvakrát větší než já. Nerušeně kroužila kolem balvanu. A my jsme tak měli jedinečnou příležitost si ji prohlédnout ze všech možných úhlů po dobu téměř deseti minut. Snažil jsem se ji věnovat celou svou pozornost a vnímat to, jak na mě působí. Magické setkání. Nakonec se otočila směrem k nám a odplula nad hlavou jednoho z potápěčů. Zbytek ponoru jsem byl v myšlenkách stále u manty. Po návratu na hladinu jsme si o mantě povídali a jeden z potápěčů krásně vystihl náš společný zážitek : " Tohle už jen tak něco nepřekoná!"..