Dobrodružství v Karibiku (leden 2021)

Lákalo mě navštívit záliv, který podle všeho navštívil Kryštof Kolumbus v roce 1492 na své první cestě "Objevení Ameriky". Při této cestě objevily Bahamy, Kubu a ostrov Espaňola, na kterém v současnosti leží 2 republiky: Dominikánská a Haiti. Jeho poslední zastávka před návratem do Evropy, byla dle historických pramenů v zálivu na poloostrově Samana. Tehdy tu došlo ke krvavé potyčce mezi jeho posádkou a domorodci.

Návštěvu zemí Karibiku jsem si původně schovával na důchod, až procestuju větší část Afriky a budu chtít už jen relaxovat u moře. Přilákalo mě to do těchto míst, protože vláda nevyžaduje test na COVID provedený před příletem do země. Oblast poloopuštěných luxusních resortů v Punta Cana na mě moc dobře nepůsobila. Velké zdi ohraničující každý pozemek a ekonomicky zkomírající masový turismus zaměřený na potřeby konzumního Američana či Evropana mě vyhnala na průzkum méně turistických oblastí. Mám půjčené auto a s sebou vlastní stan a zítra se již chystám kempovat na divoko na pláži. Představuji si, že naše společnost neexistuje . Jsem jen já a příroda. Vizualizuji si návrat v čase o tisíce, milióny let zpátky.

Moře má 27-28 stupňů a pláže jsou celkem čisté. Dnes jsem v něm pozoroval jednu malou želvu a na některých vlnách se tu i surfuje. Přes den se teplota vyšplhá k 30, ale v noci klesne k 20, takže tu zažívám i chladné momenty po delších koupelích. Ovoce a zelenina nabitá sluncem chutná výborně.

Již před odletem z Čech jsem si hledal informace o tom, kde se dá -ideálně zadarmo- kempovat. Jedno z takových míst byla pláž Valle na poloostrově Samana. Přijel jsem tam již po poledni a postavil stan. Chvíli na to se na pláž sjela skupinka aut, vyndali reproduktory a začala párty. Hudbu pouštěly tak hlasitě, že jsem je obcházel ve vzdálenosti aspoň 30 metrů, aby mě nebolelo v uších. Ale protože celá pláž měřila kolem 1 km, z mého stanu jsem je téměř neslyšel. Hukot moře s 1-2 metrovými vlnami ji přehlušil. Chvíli jsem si u nich zatancoval a pak se vrátil do stanu. Nikdo mi nic na můj stan neřekl a já se cítil docela bezpečně. Setmělo se. Tma můj pocit bezpečí změnila. Začaly mi na povrch vědomí vyplouvat různé strachy. Snažil jsem si je uvědomit a nechat odejít. Pozornost jsem upoutal u několika potulných psů. Jeden z nich mi na chvíli zalehl vstup. Vyhnal jsem ho. V noci mě párkrát vylekal jejich štěkot. Moc dobře jsem se nevyspal. Po setmění mě kromě psů budily zvuky motorek. Party trvala nejspíš až do 4 do rána, to tak nějak odjížděla poslední motorka. Příjezd byl cestou kolem mého stanu a jezdilo se celou noc sem a tam. A to jsem doufal, že díky zákazu vycházení po 21 hodině budu mít v noci pláž jen pro sebe. Moc jsem si ale užil pozorování hvězd na obloze.

Táhlo mě to do hor, kde jsem doufal, že zažiju více klidu a propojení s přírodou. Národní park "Valle Nuevo" nabízí díky své nadmořské výšce přes 2000m.n.m úplně jinou vegetaci a výrazné ochlazení. Úplně jsem se rozplýval při pohledu na jehličnaté stromy porostlé světle zelenou hmotou. Říkal jsem si, že je to pro oko zajimavá dekorace. Koupel v průzračné vodě nad vodopádem mi dopřála mrazivé ochlazení. Odhaduji, že neměla víc než 10 stupňů. Celé mi to připomnělo domov, koupání v lomu a lesy u nás na horách. Moc jsem si užíval klid, který jsem cítil.

To, co mě moc nepotěšilo byla informace od strážce parku. Prý se nedá v parku kempovat a budu se muset vracet stejnou cestou. Já mu na to odpověděl, že se chystám projet park a vyjet druhou stranou. Dozvěděl jsem se od něj, že cesta druhou stranou není vůbec upravovaná. Nenechal jsem se jím odradit a zeptal se ho, jestli je možné to projet. On na to: " Všechno je možné ". Rozhovor s ním mi každopádně zkazil náladu. Plánoval jsem v parku přespat. Když jsem ale míjel vojenskou základnu a u Pyramidy, kde se v minulosti dalo kempovat, uviděl ceduli "zákaz cestování ", chuť stanovat mě opustila. Kolem 15 hodiny jsem nastartoval a vyrazil na jih.

Když skončila upravovaná štěrková silnice, velmi rychle jsem pochopil reakce strážného. Výrazně jsem zpomalil, abych se vyhnul výmolům. Jenže to jsem nečekal, že bude hůř. Na některých úsecích jsem skoro nedýchal a doufal, že neprodřu podvozek. Některé rygoly byly širší i hlubší než velikost kol od auta. Začal jsem se bát, že rozbiju auto a uvíznu . A kvalita silnice se ještě zhoršila, když jsem dorazil k rozblácenému úseku. Musel jsem trošku přidat. V tom jsem uslyšel naráz kamenů o podvozek. Začal jsem panikařit a v příštích momentech několikrát najel na kámen. Cesta 3 km mi trvala skoro hodinu. "Takhle to do tmy z parku nestihnu", běželo mi hlavou. Zastavil jsem a začal ze sebe skákáním vyklepávat stres. Snažil jsem se z hlavy vypudit krizové scénáře. Pak jsem se ale i smířil s představou toho nejhoršího scénáře, že uvíznu a budu hodně platit. Auto sice pojištěné údajně bylo, ale nevím zda by si pojišťovna pro jízdu po nezpevněné silnici nenašla důvod nezaplatit. Uklidnila mě představa, že mám dost jídla a vody a že vždycky můžu pokračovat pěšky. Nešlo mi o život.

Nakonec jsem se "rozhodl", že to zvládnu. Teď už návrat stejně nepřipadal v úvahu. Některé úseky auto zvládlo cestou dolů, ale nevěřil jsem, že bych to vyjel zpátky nahoru. Pokračoval jsem dál průměrnou rychlostí kolem 4 km za hodinu. Vzdal jsem snahu nepoškrábat lak. Mnohdy mi totiž přišla bezpečnější varianta najet do křoví u kraje cesty. O pár kilometrů dál jsem s velkou radostí uviděl bránu parku. Konec parku byl o 5km dříve nez ukazovala moje mapa. Usměvavý strážce mi prozradil, že cesta vypadá obdobně dalších 30 km. Hned ten úsek pod bránou byl však jeden z nejhorších z toho dne. Zeptal jsem se ho na možnost kempování. Bylo mi jasné, že takhle náročný terén do setmění již nezvládnu. Proběhla mi myšlenka, že tady u něj by se dobře kempovalo. On mi zopakoval, že v NP je kempování zakázáno a na to, že bych kempoval mimo park se taky moc netvářil. Pověděl mi, že o kousek níž je nějaký barák. Skončil les a objevila se zemědělská oblast. Políčka ve strmých svazích obdělávaná ručně. Již na cestě do parku mě zaujal náročný způsob tradičního zemědělství.

Řízení jsem měl až po krk. Stres mě vyčerpal. Zastavil jsem u první zelené rovinky a zeptal se místního, zda zde můžu zaparkovat a postavit stan. Že mu za to zaplatím. Souhlasil. Dal jsem mu necelých 10 USD. Z jeho reakce jsem pochopil , že je to pro něj fakt hodně peněz. Začal mi pomáhat stavět stan a nabídl, že mi přiveze i matraci. Sešlo se pár lidí a pozorovali, co se děje. Byl jsem vítaným zpestřením každodenního života. Zaplavila mě radost. Nejspíš zapůsobil i adrenalin, který mi byl vyplavován do krve poslední dvě hodiny. Místo to bylo krásné s výhledem do údolí. Těšil jsem se na noc a dostal chuť na večeři.

V tom dorazil na motorce sympatický strážce parku s zaměstnancem ministerstva, který prý měl na starost zajistit bezpečí turistů. Začal mi tvrdit, že toto místo není bezpečné a že ani auto tam není v bezpečí. Já na to reagoval: " Mě se tady líbí, místní mi nabídl, že mi schová auto do stodoly." On na to: "Stejně to nedoporučuji ". Ještě jsem zkusil vyjednávat. Nechtěl jsem už pokračovat dál v cestě. Oni mě však příjemně překvapili. Nabídli mi, že si stan můžu postavit u domu strážného u výjezdu z parku. Bylo tam ještě daleko hezčí a klidnější. A mě se tím splnilo přání kempovat v lese na místě, kde se mi zalíbilo hned na první pohled.

Ráno jsem vstal ještě za svitu hvězd. Čekalo mě další překvapení. Nemohl jsem se dostat do auta. Baterka dálkového ovládání se nejspíš behem chladné noci vybila. Po nějaké době se mi povedlo klíč rozebrat a baterku nabít lidskou energií. Nastartoval jsem a motor jsem raději nechal běžet až do města pod horami, kde jsem koupil náhradní baterii. Silnice dolů nakonec nebyla tak hrozná. Dosáhl jsem průměrné rychlosti 12 kmh. Šťastný jako blecha jsem dorazil k moři a nechal moře očistit všechen přebytečný stres. Jsem vděčný za to, že to auto vydrželo a že jsem si posunul svou osobní hranici, co jsem schopen uřidit malým autem. Ale upřímně bych si ten horní úsek cesty dobrovolně nezopakoval ani jeepem.

Blízko hranic s republikou Haiti se nachází národní park. Oblast se pyšní nádhernými plážemi, rozsáhlými lesy a je málo zalidněná. Našel jsem si ubytování ve vile, abych přečkal víkend v příjemném prostředí. Zákaz víkendového vycházení po 12 hodině se má začít prý více kontrolovat. Příhraniční městečko Pedernales na mě působilo nezvykle přívětivě a já měl možnost přenastavit si v hlavě obavy z hraničních přechodům.

V sobotu jsem se vyrazil potápět. A byly to pocitově jedny z nejpříjemnějších ponorů v životě. Přispělo k tomu několik faktorů. Byl jsem jediný klient na lodi a kilometry od nás žádná další loď. Díky Covidovým opatřením jsem měl tu naprosto skvostnou lokalitu zálivu Bahia de las Aguilas téměř jen sám pro sebe. Sdílel jsem jí akorát s příjemný potápěčským párem ( italští "manželé"). Dalším faktorem byla klidná hladina i bez mořských proudů v hlubině. Pod hladinou byl naprostý klid. Užíval jsem si tu svobodu pohybu. Vychutnával si pohled na geniální formace korálů. Během obdivovaní rozmanitosti přírody mě zasáhla vlna inspirace ke kreativnímu tvoření.

Vila má soukromí přístup na málo navštěvovanou pláž, na kterou jsem odpoledne vyrazil i přes zákaz vycházení. Dali se se mnou do řeči dva místní kluci (7 a 10 let). Na větev stromu jsem natáhl TRX, oni se na něm houpali a společně jsme posilovali. Ukázal jsem jim pár cviků z jógy a pomohl jim ve stoji na hlavě. Pak jsme se přesunuli do moře, kde mi lezli na ramena a já je vyhazoval do moře. Ten starší měl zajímavou strategii, která je možná úplně běžným chováním místních ve sdílení jídla. Nejdříve mi nabízel nějaké bobule a pak ode mě chtěl jídlo či peníze. Nic jsem jim nedal, ale naplánoval si, že zítra koupím nějaké ovoce. Opustil jsem je a šel si vařit večeři, s kterou jsem se těsně před západem slunce vrátil na pláž. Kluky jsem potkal na zahradě, kde probíhala zahradní party s grilováním. Uspěli se získáváním jídla . V ruce drželi talíř rýže a okusovali žebírko. Dokonce mi i nabídli z toho, co jim zbylo. Po jídle jsme začali blbnout a tancovat na pláži a ve vodě. Už nebyli dva ale 4. Dva asi byli bráchové, skoro jsem jednoho nerozeznal od druhého. Postupně jsem je jednoho po druhém vyhazoval do vody během kouzelného západu slunce. 

 
Lákalo mě navštívit Republiku Haiti. Druhá se zemí na ostrově Hispanola má více obyvatel než Dominikánská republika na menší ploše a je daleko chudší. Oficiální přechod by byl však komplikovaný kvůli Covidovým opatřením a nestálo mi za to riskovat karanténu. Na mapě a google Earth jsem si našel místa, kde silnice kopíruje řeku, která tvoří hranici. Plánoval jsem to několik dní. Už na cestě do Pedernales jsem si uvědomil, že mám strach z vojáků se zbraní. Pojal jsem tuhle misi, jako výzvu pracovat se svým strachem. Když jsem si na to dával meditaci, cítil jsem z toho naprostý klid a intenzivní pocit, že to má smysl udělat. V neděli ráno jsem vyrazil na první z míst, kde by byl přechod řeky reálně možný. Přímo u odbočky na toto místo však stálo několik ozbrojených vojáků. Pokračoval jsem dál po příhraniční silnici a minul další kontrolní stanici s vojáky. Objevila se emoce strachu. Okamžitě jsem zaměřil pozornost na místo uvnitř mě, myšlenku, že vše je v pořádku a představu světla. Vojáci mě nechali projet bez jakýchkoliv otázek. Asi 1 km od nich jsem na boční cestě v lese zaparkoval auto a vydal se k hraniční řece. Cestou jsem přešel po kládě strouhu s tekoucí vodou a pak spatřil řeku. Nebylo v ní vody ani po kolena. Na druhé straně řeky se pásly krávy a oslíci a spatřil jsem dva muže. Cítil jsem klid, tak jsem pokračoval dál. Prošel jsem řekou na území republiky Haiti. Chvíli jsem si tam zacvičil jógu. Pozdrav slunce měl pro mě symbolický význam. Tím jak jsem se dotkl půdy, propojil jsem se zemí tohoto území. Pak jsem uviděl nějakého muže, jak přechází řeku zpátky do Dominikánské republiky. Chvíli jsem ho pozoroval a pak se rozhodl, že se vrátím k autu. Záminku, co tam dělám jsem si již dopředu vymyslel pro případné dotazy. Šel jsem si zaběhat kolem řeky a to jsem taky udělal. Po pár set metrech mě napadlo, že řeku překročím znovu, abych si tento zážitek potvrdil. U místa, kde cesta směřovala k řece jsem však uviděl budovu v armádních barvách s vlajkou Dominikánské republiky. Rozhodl se, že to nebudu pokoušet a už jsem zůstal na téhle straně řeky. Když jsem doběhl zpátky k autu a nasedl dovnitř, ucítil jsem pach hovna. Napadlo mě: " Přinesl jsem si s sebou suvenýr z Haiti, hovno od místního dobytka z míst, kde jsem tam cvičil." Zaplavila mě vlna veselí, když jsem si představil, jak o tom napíšu.

V příhraničním městečku Pedernales jsem strávil celkem 4 noci. Byl jsem vděčný za podvečerní společnost místních divočáků- 4 kluků, jejichž přítomnost mě nabila výbušnou energií . Odpoledne jsme cvičili, učil jsem je jógu a akro a řádili jsme v moři. Pro mě to byla dobrá posilovna. Klidně se na mě sápali tři na jednou a já nevěděl, koho vyhazovat či zvedat dřív. Hádali a prali se mezi s sebou, kdo půjde dřív. Po cvičení následovalo společné jídlo. Snaha je spravedlivě rozdělit byl těžký úkol hlavně u kokosu. Naklíčená čočku jim na druhou stranu moc nechutnala, ta zůstala mě. No a po jídle jsme tancovali.

V úterý jsem se již vydal na cestu zpět k letišti. Ráno jsem se ještě zastavil šnorchlovat na pláži Cabo Rojo a po 5 hodinách jízdy jsem dorazil do Las Salinas. Obě tyhle lokality měly úžasně průzračnou vodu s překvapivě krásnými útvary korálů. Pro mě tohle byla první návštěva Karibiku id dob, co se potápím a baví mě prozkoumávat svět pod mořskou hladinou. Co se týče větších mořských živočichů, je to tu chudé. Ale korály jsou nádherné, bohaté různorodost a pestrost barev a tvarů. Jejich pozorování mě zaplavilo pocity lásky k planetě.

Můj styl řízení na nezpevněných silnicích a četných nerovností na silnicích se adekvátně projevil na autě. V pondělí rano mi kontrolka začala signalizovat, že nemám dostatek oleje. Při šlápnutí na rychlostní pedál jsem slyšet takové divné zvuky. Zajel jsem s tím k místním "opravářům", aby mi mrkli pod auto, zda je vše v pořádku. Myslím, že to odbili, pouze jsme doplnili 2 litry oleje. Nebyl tam totiž skoro žádný. V úterý jsem kousek od Salinas opět lehce narazil podvozkem o silnici. O pár km dál se zhoršil zvuk pri přidávání rychlosti a začala opět svítit kontrolka oleje. Zase to vypadalo, že už tam žádný není. Během noci zbytek vytekl a už se s autem nedalo jet dál.

Opraváře se mi tu pokoušelo sehnat hned několik sousedů. Nabízeli ochotně svou pomoct, ale kdybych se nepřipomínal, asi bych se ho nedočkal. Příslib, že ho zavolají, ať čekám, mě zanechal netrpělivého. Načež jsem se dozvěděl, že ten první soused zjistil, že na mechanika nemá telefon a pustil to z hlavy, aniž by mi cokoliv řekl. Pak mi přispěchal na pomoc majitel ubytování, kde jsem bydlel. Procházeli jsme spolu vesnicí a sháněli kontakt na mechanika Alejandra. Bylo příjemné pozorovat večerní ruch vesnice. Nejvíce mě zaujalo dění na basketbalovém hřišti. Ještě do nedávna prý policie místní rozháněla kvůli Covidu. Teď už to asi vzdali. Desítky mužů tam běhaly a cvičily i přes údajný zákaz večerního vycházení.

Mechanik dorazil po opakované výzvě až druhý den kolem 10 autem se svojí ženou. Alejandro byl lehce obézní a měl jednu nohu sloní ( nemoc " elefantiáza"). Trošku mi rozbil mojí představu o automechanikovi, kterého si tu všichni sousedé pochvalují. A nejen svým zevnějškem. Auto jsme museli vyzvednout heverem, co to šlo. Asi 10 minut na to koukal bez hnutí. Bylo mi to divné, tak jsem si lehl k němu. On mi ukazuje díru, z které kapal olej. Začal tvrdit, že je to problém, že to na místě nemůže udělat. Lekl jsem se, ale následně jsem se uklidnil s pevnou vírou ze všechno se dá řešit a auto třeba nachat odtáhnout do servisu. Po chvíli jsem z něho vytáhnul, že na to potřebuje něco, co nemá. Nerozuměl jsem tomu, co potřebujeme. Nicméně to už mi přišlo jako snadno řešitelná situace. Šel jsem se obléct a pro peníze a odhodlán pro to jet klidně i 20 km. Naštěstí dorazil velmi pozitivně působící soused. Napadlo ho, že by to mohlo mít v obchodě ve vesnici. Alejandro na mě koukal způsobem, který mě vyburcoval k akci. " No tak tam zajedeme ". Byl jsem připraven přemluvit souseda či stoupnout motorku, kdyby se mu nechtělo ject pro to autem. Už totiž uběhlo snad půlhodiny bez žádného pokroku. Alejandro úplně v pohodě reagoval, že teda pojedeme jeho autem. Heuréka. Uvědomil jsem si, jak beru samostatnou aktivitu a dotahování rozdělané práce u některých zaměstnanců našich hotelů jako samozřejmost. Model mého myšlení, že zadám práci, odejdu a pak zaplatím za hotové dílo, mi tady nefungoval.

Obchod měl vše potřebné. Všechno, co jsme potřebovali bylo nějaké lepení-tmel a šmirgl papír. A protože se nacházel jen asi pár set metrů od auta, šel jsem nazpátek pěšky. Dorazil jsem tam dřív než on s manželkou. Dobré na tom bylo, že jsem se něco naučil. A nejspíš bych si obdobnou opravu byl asi již schopen vykonat sám. Každopádně jsem Alejandrovi vděčný za to, že mi auto opravil. Nalil jsem do něj 3 litry oleje a rachot zmizel a auto mě dovezlo 250 km zpět k zálivu Samana.
Jedna věc mě tu podráždila. Považují mě tu za Američana a volají na mě Gringo. Čím víc jsem se blížil zpět k Punta Cana, tím víc jsem vliv Amerických turistů na chování domorodců cítil. Jsem vděčný za to, že mám srovnání díky návštěvě neturistických oblastí Dominikánské republiky.
Poslední den před odletem se ze mě stal masový turista a připojil jsem se ke skupince na exkurzi. Původně jsem chtěl ject sám, abych se vyhnul roušce. Můj záměr usmlouvat rozumnou cenu za individuální loď selhal. Měly tu zafixovanou sazbu 300 USD za malou loď na den. Tak jsem zaplatil 55 USD, abych se plul podívat na velryby.

Přes noc jsem si z Youtube pustil 8 hodinovou relaxační nahrávku se zpěvem velryb. Chtěl jsem se naladit na tenhle druh bytosti. Kolem 2 ráno se mi v hlavě vynořila intuitivní myšlenka, že si mám na lodi sednout vlevo. Již plavba napříč zálivem Samana ve mě vyvolala intenzívní pocit propojení s oceánem. Věřím tomu, že jsem se alespoň částečně vcítil do toho, jak velryby vnímají oceán. Asi hodinu jsme na levoboku pozorovali velrybu ( velryby?) opakovaně se vynořující se na hladinu moře. Teď když jsem se smířil s tím, že velrybu nemůžu pozorovat při úsvitu, mohl jsem si vychutnat skupinovou energii, která umocnila můj zážitek. 

Druhá zastávka exkurze byla pláž na ostrově, známém díky reklamě na Bacardi rum. Vytáhl jsem šnorchl a hurá do vody. Koukám pod sebe v místech několikametrové hloubky a náhle jsem se leknul. Několik metrů vlevo ode mě plavala těsně pod hladinou velká ryba. Periferním viděním jsem jí nejdříve vyhodnotil za žraloka. Když jsem však otočil hlavu a zaostřil na ní, zjistil jsem podle tvaru ploutve, hlavy a zubů, že se jedná asi o metrovou barakudu. Byla to největší ryba, kterou jsem letos viděl.

Jako překvapení na závěr přišel výlet k vodopádu. Nečekal jsem to. Myslel jsem, že se po obědě vydáme zpět. Místo toho jsme nasedli na turistický náklaďák a vyrazili do vnitrozemí poloostrova. Bylo fajn užít si pozorování krásné přírody podél cesty bez nutnosti neustále kontrolovat povrch vozovky. Moje obava z povinného nošení roušky se nenaplnil. Většina turistů je venku či v otevřených dopravních prostředcích nenosila. Vyžadovali jí po nás pouze u nandavání si jídla z bufetu. Součástí exkurze byla i jízda na koni od parkoviště k vodopádu. To se mi, ale vůbec nelíbilo. Z principu mi vadí zneužívání zvířat, ten kůň nevypadal příliš při síle a jeho vodič mi nebyl sympatický. Nicméně jsem tedy podlehl pobídce průvodce a nalezl na něj. Můj kůň měl na naší společnou jízdu nejspíš velmi podobný názor jako já. Často zastavoval a nechtěl pokračovat. Jeho vodič ho za to často švihal proutkem. K radosti nás obou jsem z něj slezl. Raději jsem podstoupil chůzi blátem smíšeným s koňským trusem po svých. Umyl jsem se pak v řece. Samotný vodopád stál ale za to. Voda padala 40 metrů v panenském lese. Pod vodopádem se dalo koupat. Intenzivní masáž hlavy a trapézů beru jako dárek na rozloučení s ostrovem Española. A tancování na lodi při západu slunce byla výbornou třešničkou na dortu.