Myanmar (listopad 2017)

Myanmar: bohatství a chudoba

Další zemí na programu se stala Barma/Myanmar. První den jsem navštívil hlavní památky města, včetně velké zlaté pagody. Najíst jsem se zašel k místním menšinám - jedno jídlo v indické čtvrti a další u čínského chrámu. Ale i Barmánci dobře rozumí vegetariánskému stravování. Většina obyvatel jsou Budhisté. Dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí o Barmě. Země velmi bohatá na nerostné bohatství - zlato a drahokamy. Za nadvlády Britů začátkem 20.stoleti (období naší 1. Republiky) to byla prosperující země. Pak socialistickým znárodnění a vnitřními boji velmi zchudla. Alespoň co se týče životní úrovně obyvatel ve srovnání s okolními zeměmi.

Odpoledne jsem se přesunul na letiště a začal si plánovat další cestu. Návštěva muzea drahokamu mě přesvědčila, že se mám vypravit na sever Barmy k ložiskům Jadeitu (mého oblíbeného kamene). Prodej letenek byl velmi na rychlo, paní na přepážkách byly velmi zaneprázdněné a zbývalo půl hodiny do konce jejich pracovního dne. Na sever Barmy lítají jen národní aerolinky. Tak jsem si koupil letenku, I když jsem dost riskoval. Zpáteční lety z Dawei na jihu země , kam jsem měl za par hodin odletět, byly již vyprodané a zbývalo doufat, že mě dají na waiting a někdo nedorazí. Risknul jsem to a koupil si letenky. Zaplavila mě vlna příjemných pocitu z nejistoty spojené s cestováním. Úplně jsem ožil a představoval si různé scénáře následujících dnů. Dal jsem se do řeči s ozbrojenými strážci letiště, na téma kde můžu v noci přespat. Dokonce mi tam nabídli zdarma kuře s rýží.

Pak jsem se vypravil na odbavení do Dawei (let jsem koupil již v ČR na internetu. Chtěl jsem první dny pobyt u moře, půjčit si motorku navštívit opuštěné pláže jižní části Barmy. Jenže let byl zrušen. Takže mi odpadla nejistota návratu. Touha po moři zůstala silná, takže jsem si koupil zpáteční letenku na nejznámější plaz v zemi - Ngapali ve státě Rakhine. Ten se mezinárodně proslavil nedávnou migraci muslimské menšiny Rohringu do sousedního Bangladéše. Údajně byla menšina utlačovaná, napadána a budhistická vláda jim spoustu věcí zakazovala.

V Ngapali jsem se ubytoval za cca 15 USD v levném penzionu. Jinak je zde mnoho luxusních resortu, kde ceny začínají tak od 80 USD. Neměl jsem tam sice přístup na internet, což jsem vlastně nakonec velmi uvítal. Od hranic s Bangladéšem zbývá pár set kilometrů a po muslimské komunitě ani stopa, takže velmi klidná lokalita asi 10 km pláži s pouhou pár stovek turistů. Teplota vody tak 28 C a já si dva dny užíval koupání, zvuk vln a pocit propojení s celou planetou. Voda, v které jsem se koupal, mohla před rokem být na tolika místech světa. Vnímal jsem snad poprvé, že tahle tekutina, která i v našem těle přenáší všechny látky, propojuje i celý svět. V tomhle prozření jsem pocítil obrovskou sílu. Bylo mi až smutno, když jsem pak na kanoi proplouval plastovým odpadem a uvědomil si, jakou škodu způsobuje v tělech mořských živočichů a pak i člověka, který ty ryby sní. Kromě uklizených pláží před resorty je, všude kam se podíváš, plastový odpad.

Ráno jsem se na kole vypravil na výlet. Projížděl jsem pro mě velmi smradlavou oblasti, kde se sušili

ryby. V úmyslu jsem měl dojet na kraj pláže, které je od ostrova zajímavého na šnorchlování jen pár set metrů, půjčit si tam šnorchl a na ostrov doplavat. Když jsem se na tenhle plán soustředil, nakopl jsem se a odřel si achilovku. Po chvíli se mi situace opakovala:myšlenka na šnorchlování a následoval drobný úraz. Dorazil jsem na vybrané místo. Ráno po východu Slunce se to tam hemžilo stovkami lidí, rybářů a jejich rodin, vykládali z lidí ranní úlovek. Bál bych se tam nechat stát kolo a batoh a navíc žádná půjčovna šnorchlu v blízkosti. Svůj úmysl jít šnorchlovat jsem tedy upustil.

Nasnídal jsem se ve stánku u silnice s místními. Kontakt s obyvateli měl na mě silný emocionální dopad. Jak jsem pokračoval po pláži, dojel jsem na takový mini poloostrov s restaurací. Na právo ode mě byla chudá rybářská vesnice, lidé lopotící se těžkou práci, aby získali obživu. Na levou ode mě luxusní resorty, poloprázdné pláže a jen pár bohatých turistů se zde procházelo, cvičilo jógu či meditovalo. Já tam tak stal a snažil se v sobě najít propojení mezi chudinou a bohatými. Hledal jsem smíření se světem, v kterém žijeme, kde pár procent lidí žije v blahobytu a většina ostatních žije v nedostatku či musí pro uspokojení svých potřeb těžce pracovat.

Z těžkých myšlenek jsem se dostal tak, že jsem si na pláži před resortem pro bohaté půjčil kanoi a vychutnal si ten pocit svobody, ale i malinkosti na hladině moře. Pak jsem si vypil mladý kokos a došel si na tradiční barmskou masáž a před západem slunce si zacvičil jógu

Zpožděným letadlem jsem se vrátil do Yangonu. Na hostelu pokecal s místním recepčním, který mě uvítal zpěvem písní od Daniela Landy a Divokého Billa a jeho velkým snem bylo navštívit Prahu.

Stopem severní Barmou

Ranním letem jsem se přesunul cca 1000 km na sever od Yangonu do Myitkina ve státě Kachin, jen několik set km od hranic s Tibetem/Čínou. Měl jsem dojem, jako bych přiletěl do jiného světa. V letadle jsem byl jediný běloch. Řidič rikši nemluvil anglicky, takže domluvit se s ním, byl docela oříšek. A pochopit, v kolik ten vlak pojede, bylo ještě náročnější. Nejlépe mi to pak vysvětlil jeden anglicky mluvící - vlak pojede, až když pojede.

Takže jsem si koupil lístek a čekal na nádraží. Žádný další cizinec tu nebyl. Pro místní jsem byl rarita a usmívali se na mě. Z dlouhé chvíle jsem se rozhodl potrénovat rovnováhu a začal chodit po kolejnici. Čekal jsem, jestli mě někdo vyžene, ale nikomu to nevadilo. Naopak vypadali, že je baví mě pozorovat. Vlak nakonec přijel a 130 km vzdálenost urazil za něco přes 4 hodiny. Zážitek to byl z důvodu, že se na můj vkus až moc houpal ze strany na stranu, až jsem se bál, že se převrátí. Výzvou bylo se za jízdy vyčůrat. A to nemluvím o tom snažit se strefit do díry v podlaze. To jsem vzdal už předem. Ono se to houpalo tolik, že bylo vůbec problém uvolnit se natolik, aby to vůbec šlo z těla ven. V kleku mi to vůbec nešlo, ve stoje jsem nakonec uspěl

Zamířeno jsem měl k jezeru Indawgyi-přírodní rezervaci asi 43 km daleko od vlaku. Je to jedna z mála míst takhle na severu, co turistu pustí bez speciálního povolení, na které se prý čeká 2-3 týdny. Dostal jsem se tam na motorce (zaplatil si mýto taxi). U jezera byl jediný penzion s povolením ubytovat cizince. Toho dne nás tam bylo tedy celkem 5-6 bělochů. Penzion měl terasu přímo u jezera a pozorovat z něho poklidný život na jezeře či měsíc a hvězdy bylo něco magického. Koupel v jezeře při východu slunce a při poslechu zpěvu ptactva mě dostala do velmi klidného a láskyplného rozpoložení.

Až přišla ta chvíle, kdy jsem cítil, že je čas na návrat do Myitkiny, vydal jsem se pěšky po silnice vedoucí pryč od jezera. Stopnul jsem první volnou motorku. Mladík jedoucí do práce mě vzal do další vesnice a odmítl za to nabízené peníze. Přešel jsem silnici a hned mi zastavil jeep. Vzal mě jinou cestou a já mohl vychutnat jízdu překrásným zeleným údolím po štěrkové cestě a jednou jsme i brodil. Podle indicií jsem pochopil, že řidič pracuje pro místní ministerstvo pro zdraví a sport. Vzhledem k tomu, že vojenské stráži na kraji parku něco řekl a oni po mě ani nechtěli foto pasu a víza (což je tu neobvyklé), bych se nedivil, že by to byl sám ministr. Nechal jsem se vysadit ve vesnici s úžasnou pagodou, kde bych se nedivil, že jsem byl jeden z prvních turistů, co tam kdy zavítali. Byl jsem totiž mimo hlavní turistickou trasu v už tak málo turistické oblasti. Místní na mě prohlíželi jako na exota. Udivilo je, že chodím bos i mimo chrám. Měl jsem hlad. Paní tam měla namočené rýžové nudle, které jsem rukou vzal a ochutnal. Chutnalo mi to a rukou jsem si začal nabírat do misky. Ona mě zastavila, že mi je uvaří a odkryla hrnec s vývarem s kuřecím stehnem. Dal jsem najevo, že to radši s ním syrové. Tak jsem si nabral do své cestovní nádobky a ono po mě ani nechtěla peníze. Jen na mě tak udiveně koukala. Zbývalo mi ujet asi 150 km. Opět mi zastavili téměř okamžitě. Nejdřív náklaďák a pak jeep. Nikdo nechtěl ode mě zaplatit.

Být tu exotickým turistou jsem si docela užíval. Odpoledne jsem cvičil jógu v parku. Místní mě pro to pozorovali a to mi dávalo sílu a vůli pokračovat. Přijeli s cisternou s vodou a hadici začali stříkat betonové hřiště. Vodní sprcha mě velmi lákala. Přerušil jsem cvičení a pokynul mu, aby zamířil hadici přímo na mě. Proud byl velmi silný a já byl úplně durch během několika sekund. Úklidová četa to pobaveně pozorovala.

Další den jsem vyšel na venkov. Zabloudil jsem i někomu na jeho krásně udržovanou zahrádku a prošel mu barákem. Všiml si mě soused a něco na mě pokřikoval. Já se jen usmál, pokrčil rameny a pokračoval směrem k řece Ayerwady... největšímu toku Barmy. Lákalo mě se v něm vykoupat. Když jsem k němu ve vedru konečně dorazil, našel jsem písčitý břeh s překvapivě čistou vodou. Nikdo nebyl nablízku, tam jsem si ani nemusel namočit plavky.

Osvěžen, jsem se vydal k letišti. Po cestě mě zdravila jedna místní žena, co zrovna někam vedla telata. Anglicky se zeptala, jak se mám a já po pravdě odpověděl, že hladově. Tak jsem byl pozván na oběd: rýži s Dahlem (žlutou čočkou). Bylo uvařeno, tak jsem nemusel čekat a pustil se do jídla. Byla to etnicky nepálská rodina:babička, dcera a pár dětí. Měli radost, že mě můžou pohostit. Já jedl, děti běhaly okolo a na mě se přišla podívat i sousedka. Toto setkání ve mně zanechalo velmi příjemný pocit domácí pohody. Jak jsem tady zjistil, tak v téhle části světa bych mohl zdarma cestovat, jíst a pravděpodobně by mě nechali zdarma přespat. Krásné poznání.

Pláž

Turistický Bagan na mě moc dobrý první dojem neudělal. Z letiště jsem chtěl zase stopem, kluk na motorce mi sice zastavil a dokonce i jel mým směrem. Ale odmítl mě svézt s tím, že není taxikář a ukázal mi na auto před sebou. Tak jsem holt musel platit. Hostel, kam jsem se nechal odvést, měl plno, tak jsem si půjčil kolo a jel hledat ubytování. Nakonec jsem našel něco za přijatelnou cenu a šel spát.

Bagan je jedna z největších turistických atrakcí Barmy. Na malém území zde najdete tisíce pagod z doby kolem 12 století. Ráno jsem sednul na kolo ještě za tmy a vyrazil na jedno z vyhlídkových míst. Jízda při svitu hvězd a pak čekání na východ slunce mělo úžasnou atmosféru. A pak vyletěly vyhlídkové balóny, které k Baganu neodmyslitelně patří. Přes den jsem celou oblast objel na kole a některé navštívil, ale déle se mi zůstávat nechtělo. Navštívil jsem místní turistickou kancelář, aby mi pomohli, že změnou data odletu a nákupem letenky do Dawei. Zatímco jsem čekal, než se jeden z nich vrátí s vytištěnou letenkou, začal jsem si z dlouhé chvíle cvičit jógu. Druhý z nich se ke mně přidal a aspoň jsem ho stihnul něco nového naučit.

Druhý den ráno už jsem přistál v Dawei na jihu Barmy. První zastávka půjčovna motorek. Čekal mě první den jako řidiče motorky. Cílem byla téměř izolovaná pláž Sin htauk s pár bungalovy. Nejdříve 2 hodiny jízdy po zhoršující se silnici a pak 10 km po kamenité cestě, která měla v popisu:není pro auta, pouze pro motorky a jen pro zkušené řidiče. Terén to byl fakt drsnej, což potvrdil i Němec, kterého jsem na pláži potkal, říkal, že za 25 let se nepotkal s tak náročnou cestou pro motorku. Byl to docela adrenalin, ale zvládl jsem to. To však nebyl konec cesty. Následoval průchod mangrovovým porostem. Při odlivu by to možná bylo po kolena, já ale musel půl hodiny brodit vodou, která byla místy až k pupíku. Poslední úsek už byla pěšinka. Zabloudil jsem na cestě tam I zpět. Takže fakt dokonale izolované a zvládnou se tam dostat jen ti opravdu otrlí.

Představte si pláž s bělavým pískem, asi tak 1 km dlouhou a při odlivu přes 100 m širokou. A na ní jste skoro sami. Šnorchloval jsem, paddleboardoval a cvičil si jógu. Často jsem nebyl vůbec oblečený. K tomu dva dny neustálý hukot vln, což působí moc krásně na moji mysl. A byl úplněk. Noční koupání přineslo takovou třešničku na dortu: světélkujicí plankton. Stačilo pohybovat rukama a ve vodě se rozsvítila spousta malých světylek.

Jízdu na motorce jsem si zamiloval a dnes najel asi 140 km... navštívit budhistické poutní místo na jihu poloostrova Dawei, další pláže a malé vesničky po cestě.