7 týdnů stopem po Evropě (srpen 2006)

7 týdnů stopem po Evropě (srpen 2006)

Když jsme se dostali do Slovinska, došlo jim, že nejedou kolem Ljublany, tak jsem se nechal vyhodit u města Ptuj...Bylo po 10 večer a hustě pršelo. Nejdříve jsem se na chvíli schoval v rouře u kostela v malé vesničce...pak se vypravil asi 5 km do stredu Ptuje. Jak jsem se později dozvěděl, nejstaršího města Slovinska, patřícího již k římské provincii a byly tu lázně. Před deštěm jsem se schoval do jednoho tanečního klubu s Kubánskou hudbou s úmyslem strávit tam noc a ráno stopovat do Ljublany. Osud mi ale přichystal jiné plány...

Posadil jsem se ke skupince místních a začal se s nimi bavit - inteligentní, mladí studenti mě přijali velmi přátelsky, pozvali mě na drink a dali jsme se do hovoru. Bavili jsme se anglicky, ale Slovinštině docela rozumím. Když pozorně poslouchám, chytím dobře význam. Slovinci na mne působili dobře - přeci jen je poznat, že se Slovany si jako Čech rozumím lépe než s germanskými národy. Asi po hodině konverzace mě jeden z nich - Tomáš - pozval ať u něj přespím...jeli jsem ještě s jeho kamarády do jeho bytu, kde jsem do 3 do rána povídali. Ukázal mi fotky z Egypta. Polovinu pokoje měl vyplněnou knížkami, obrázky a kamínky z Egypta. On a jeho kamarádka Maya na mě udělali velmi silný dojem.  Byl jsem tehdy velmi překvapen, jak dobře si rozumíme. Věřím, že je možné, že už jsme se znali z nějakého "minulého" života ze Starověkého Egypta. Tak jsem se rozhodl zůstat v Ptuji ještě jeden den. Všichni tři jsme šli na hrad, k přehradě a prošli si historické město. V kurníku jeho rodičů jsme mu pomohli roztřídit a naskládat čerstvě snesená vajíčka. Bylo mi líto chudinek slepiček - bylo ty jich tam stovky...

Ráno mě Tomáš svezl na dobré místo na stopa a za pár hodin jsem byl v Ljublane. Prošel jsem si město, navštívil jsem narodní muzeum a vyšel nahoru na hrad. Ljublana je město s tisíceletou historií, důležité místo za dob římského imperia a později i součást Rakouska- Uherska. Večer mě svezl jeden fajn chlápek k mořskému letovisku Piran. Nejdříve jsem teda byl překvapen rušností turistického letoviska...hlava na hlavě a voda a pláž nic moc čistá...ale poodešel jsem o kus dál a krásně jsem se vykoupal při svitu měsíce. Prošel jsem se pár kilometrů kolem břehu moře a nasával J přímořskou atmosféru, spolu s mořskou solí a jódem do svých prachem zanesených plic. Ono-stopování u rušné dálnici není zrovna ozdravná kúra pro plíce.

Piran je historické městečko na malém poloostrově...na kopci se ční zbytky opevnění a kostel, u kterého jsem skryt ve stínu přespal...budily mě sice zvuky okolo procházejících opilých turistů a mrouskajících se kočiček, ale byl jsem dobře skryt, takže jsem si nemusel s nikým povídat a vysvětlovat, co tam dělám....Ráno jsem stopnul jednoho Němce, který mě odvezl na benzínku, na které jsem zkysnul asi až do půl čtvrtý...Pokecal jsem s jedním Slovákem, který tam přijel za prací - zjistil, že to nestojí za nic a chtěl se vrátit domů za svou rodinou. Bohužel neměl moc peněz...Poprvé se pokoušel stopovat a noc předtím pochodoval po dálnici...což se nelíbilo policii. Byl to docela deštivý den, tak mi docela vyhovovalo, že se můžu skrýt pod střechou, pozorovat život na benzínce na Slovinsku a rozjímat o minulých dnech naplněných kulturním poznáváním. Docela tu žiju z jednoho extrému do druhého. Ze špíny a ruchu dálnic do krásných míst přírody a kulturních center

Často tu vzpomínám na domov a celkově na Čechy jako národ. Porovnávám národní rysy všech těch zemí, ve kterých se nacházím. Je zajímavé pozorovat, jak je každý národ jiný... Tohle léto jsem pojal jako seznamování se s kulturními a charakterovými rysy jednotlivých národů Evropy...Taková naučná pouť a cílem mého zkoumání jsou Evropani Říkal jsem si, že kdybychom si jako národy pomohly a naučili se odstraňovat nedostatky a učili se z dobrého příkladu ostatních států, mohla byla by se stát Evropa a časem i celá planeta krásným místem pro život...

Itálie

Asi kolem poledne jsem překecal dva mladé Slovince, aby svezli kus cesty Jaroslava (Slováka). A v půl čtvrté jsem oslovil 2 Italy, co mě vzali velký kus cesty a přiblížili mě mému dalšímu cíly - Benátkám. Na benzince, kde mě vyhodili, jsem nečekal ani 10 minut, když mi zastavilo pěkný auto. Vstoupím dovnitř a co neslyším?! Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Udělalo mi velkou radost, jak Ital poslouchal české dílo Fakt sympatickej chlápek - studoval ve Skotsku a vyprávěl jak při stopování jednou zkysnul 3 dny v severním Skotsku. Nedovezl mě až úplně do Benátek. Nejdříve mě pozval na večeři a ať u nich přespím. Když jsem odmítl, tak mi zaběhl koupit lístek a posadil mě na autobus...a za 20 minut jsem byl tam. Benátky na mě hned dýchly svou jedinečnou atmosférou překypující uměleckou kreativitou a sexuálním napětím...Město hemžící se umělci a milostnými páry trávící líbánky či krásné chvíle ve dvou. Musím se přiznat, že jsem se tam cítil docela osaměle. Do Benátek by asi člověk neměl jezdit sám...

Bez mapy jsem se lehce ztratil ve spleti úzkých uliček, náměstíček a mostů přes kanály...konečně jsem se dostal na slavné náměstí Svatého Marka a zaposlouchal se do hudby místních hudebníků...začalo pršet, tak jsem se po par hodinách vypravil přes několikametrový most zpátky do pevninské Itálie.... V noci jsem šel několik hodin, než jsem se dostal na benzinku, kde jsem pár hodin klimbal, než se rozednilo a já začal stopovat...Bylo to opravdu ošklivé místo a špatně se stopovalo...zdálo se nikdo nejel tam co sem potřeboval...Kolem 8 dorazil mladý par z Polska, což mě rozveselilo, aspoň už jsem tam nestal s cedulí sám. V pul 11 jsem konečně překecal jednoho sympatického Itala, aby mě s jeho náklaďákem vzal...Já sice italsky neumím, ale docela jsme si pokecali...on povídal italsky a já mu to odkejvával a pak něco odpovídal směsicí francouzštiny a španělštiny...no prostě srandaPak mě svezl kus cesty Rumun, pak sympaťák v Alfa Romeu - řítil si to po dálnici 180. Přes hodinu jsem povídal na pumpě s 2 Moraváky, co stopovali do Madridu...byl jsem rád, že zase vidím Čechy...při cestovaní a srovnávaní různých národů Evropy, začínám mít Čechy čím dal radši...uvědomil jsem si, že naproti Italům, kteří s hrdostí povídají o národním kulturním bohatství, chlubí se Italskou kuchyni a snaží se mi - někdy až "násilně" - ukázat maximum jejich země (díky řidiřům, kteří mě schválně vyhodili jinde než jsem očekával, jsem zůstal v Itálii již o den a kus déle, než jsem původně očekával. Vůbec toho nelituju - začala se mi Itálie líbit a k upovídaným Italům jsem si už taky našel cestu a cítím se s nimi dobře. I když jsem byl ze začátku jejich povahou trošku zaskočený - připadali mi až moc nacionalistický...Čechové tu jejich národní hrdost postrádají, i když v kulturních a morálních aspektech předčíme mnohé národy světa...chybí nám taková zdravá sebedůvěra....Zastavil nám jeden kamionista a protože mohl vzít jenom jednoho, tak jsem jel já...Byl to postarší Sicilan, a i když byl velmi přátelsky, jsem z něho cítil trosku toho pravého sicilského mafianství, které mě trochu znervozňovalo.

Vysadil mě na nepříliš frekventované benzince uprostřed hor a protože už se připozdívalo a já byl unaveny, vypravil jsem se hledat místo na nocleh. V údolí zelených hřebenů se vlnil potok přes, který vedl dálniční most. Podešel jsem most a na kamenitém břehu potoka jsem našel vypranou dvacetieurovou bankovku, což mi udělalo radost, protože den před tím jsem nerozumně utrácel za dobroty v Benátkách...Šel jsem potokem proti proudu, brouzdající se v teplé vodě, kus dál jsem vyplašil srnky a našel rovné místo na spaní....v noci na oplátku budily ony mne ...uložil jsem se totiž ke spánku na místě kudy obyčejně zvířata chodili v noci k řece pít. Celkově jsem se ale vyspal báječně - byl jsem pořádně unavenej - poslední dvě noci jsem spal dost málo, takže jsem si to dneska vynahradil - víc než 12 hodin spánku na úžasném místě přírody. Poloha v leže je mou nejoblíbenější, obzvlášťe když při tom mohu poslouchat zvuky přírody.

Ráno jsem chytl stopa do Genovy, kde jsem prozkoumáváním památek neplánovaně strávil celý den. Navštívil jsem muzeum orientálních kultur - Japonska, Číny, Siamu. Stopařské štěstí a trpělivost mě opustily. Dal jsem přednost pěšímu pochodu podél italského pobřeží Ligurského moře. Z Genovy, odkud jsem vyrazil pěšky v patek po východ slunce jsem ušel během 4 dnů asi 80 km. I když mi to přišlo mnohem víc. Ono v tom vedru, s batohem, s bolavými chodidly od tvrdé podrážky sandálek to utíkalo pomaleji...Ale vůbec si nestěžuji, nikam nespěchám. Do plánovaného Španělska se sice možná nedostanu, ale nevadí...pochodování podél pobřeží mě moc bavilo. Ani si nepamatuju, kdy jsem si tak užil moře. Kdykoliv jsem měl chuť, našel jsem si příjemnou pláž, kde jsem si odpočinul a zaplaval. Užíval jsem si historická centra přímořských letovisek a až příliš jsem utrácel za výbornou italskou zmrzlinu.Probudila se ve mě vášeň pro dějiny oblastí, kterými putuji. Zaujalo mě Alassio - městečko ze zajímavou historií. V 10. Století se dcera římského císaře Oty I Saského zamilovala do mladíka nešlechtického původu. Taťkovi se to nelíbilo, takže princezna s milým utekli do Itálie. Po letech za nimi tatík prijel a nechal si mladíkem, pracujícím pro biskupa, uvařit večeři. Tak mu chutnalo, že mladíka přijal za svého a věnoval jim velký kus pobřeží. Na tomto území se nyní nachází letovisko Alassio, pojmenované po princezně. Je v Itálii velmi oblíbené, s čistou písčitou pláží, která se pozvolna svažuje do moře. Pláže se tu při pobřeží mění od písčitých přes jemné kamínky až po divoké s pořádnými šutry.

Spím, kde se dá. Dnes v noci jsem měl krásné "ubytování". Na kamenité pláži pod útesem chránícím před eventuelním deštěm. V noci jsem se probudil - ze skály stále sálalo horko, tak jsem nahý skočil do moře a plavání při měsíci mě krásně osvěžilo.

Nejzajímavější noc jsem zažil vysoko nad pobřežím. Večer jsem opustil moře a vydal se vzhůru do přilehlých kopců. Od moře byla vidět jistá zřícenina, která mě velmi upoutala. Tak jsem si řekl, že tam strávím noc. Bylo příjemné opustit rušné pobřeží a vstoupat vzhůru malebnou přírodou a pěknými domky v kopci. Sešel jsem malinko z cesty, tak jsem si pak musel hledat cestu houštím. Ale na nějaký ten škrábanec jsem už docela zvyklý. Doškrábal jsem se nahoru a spočinul u zříceniny. Vypadalo to jako vyhlídková - strážní věž. Okrouhlý tvar -tak 3 metry v průměru, vchod směrem na východ. Hodně mě pobouřilo množství odpadků, krabiček od cigaret a rozbitých lahví. Nasbíral jsem plnou igelitku odpadků, kterou jsem druhého dne snesl dolů. Hned jak jsem však vstoupil dovnitř, cítil jsem velmi zajímavou energii. Ulehl jsem s hlavou ve středu kruhu a krásně se mi pozorovalo nebe. Západ i východ slunce byly vskutku kouzelné. Ráno se mi odtamtud vůbec nechtělo. Úplně jsem se tam rozplýval. Nedivil bych se, kdyby to bývalo prastaré posvátné místo, kam pohané chodili uctívat a kontaktovat své bohy. A k tomu ty krásné výhledy do okolí. Pobřeží z vrchu vypadalo nádherně.Pozvolna jsem sestupoval dolu do zátoky. Zdravil se s místními lidmi a psy na ranní procházce. Utrhl jsem si hroznové víno, čerstvé fíky a svatojánský chléb a na pláži posnídal ananasový meloun. Užíval jsem si idylické nálady po noci strávené mimo ruch civilizace.

Poté jsem se přesunul do dalšího letoviska - San Bartolomeo al Mare. Také velmi příjemné turistické centrum s pěkným kostelem zasvěceným Svatému Bartolomějovi. Na Novém Zealandu mi šaman řekl, že jsem v jednom z minulých životů byl právě apoštol Bartoloměj. Jeho slova mě tehdy překvapila, ale od té doby cítím s apoštolem a příběhy z Bible blízkost. Osud Bartoloměje a Ježíše ve mně silně rezonují. 

No, aby to neznělo jako úplná idyla. Velkou část cesty pochoduju po silnici, která je docela rušná - přímořská cesta s názvem Via Aurelia. Takže se nadýchávám pěkných "sraček" do plic. Když chybí chodník, tak se mi auta musí vyhýbat a když pochoduju večer úseky mezi zátokami, kde je silnice pěkně klikatá a ještě se tam k tomu předhání motorky, tak je to občas i pěkně nepříjemná procházka. Střídají se mi výhledy, od nádherné přírody, po špinavé přístavní a průmyslové části měst. Od klidných pláží, po lidmi přeplněné oblasti. Od historických center a nádherných kostelíku, po benzínové pumpy a špinavá sídliště...

 S itálií jsem se rozloučil u města Imperie. Místo Camino di Santiago jsem putoval Camino di Imperia. Plán jet do Španělska jsem opustil vzhledem k tomu, že se mi z Londýna ozval Ravi, kamarád původem ze Sri Lanky, skterým jsme se seznámil na Novém Zélandu. Seznámila mě s ním jeho bývalá přítelkyně Kym na Novém Zélandu. S Kym jsem se seznámil, když jsem v Dunedinu cvičil Čchi-Kung. Od začátku jsme si byli sympatičtí. Oba jsme mezi námi cítili silné duševní poutu. Měl jsem ji moc rad - když jsme šli spolu do města, tak se s každým zdravila a celému městu zvedala náladu. Malovala docela pěkný obrázky a psala básničky. Společně s Židi - což byla moje učitelka meditace -jsme v pěti podnikli super výlet na poloostrov - byl to asi nejlepší den mého pobytu na Novém Zélandu. Kym však dlouhodobě trpěla vážnou psychickou poruchou . Myslím, že jí lékaři diagnostikovali paranoidní schizofrenii. Ravi psal, že Kym zmizela. Našli její věci a oblečení na útesu, ze kterého často skákají sebevrazi. (Novy Zéland není pro každého rájem. Má totiž velmi vysokou míru sebevražd). 

Takže proto jedu do Anglie dřív nez jsem planoval. Cítím touhu teď vidět Raviho a sdílet s ním jeho ztrátu. Ravi napsal jednu moc pěknou věc: " Kym byla nádherná bytost - anděl z jiného světa, který v tom našem světě nedokázal žít." Zvláštní je, že až potom co odešla jsem si uvědomil, jak hodně jsem ji měl rád.  

Francie

K francouzským hranicím mě přivezli dva Italové. Tam jsem odchytl portugalského kamionistu; který mi v 11 večer vyhodil o 500km dál - v Carcasonne.. V kamionu jsme se zaposlouchali do národních melodii a španělsky si vyprávěli o rodinách. Pocházel z velké rodiny - 9 sourozenců, vyrůstal na farmě, táta umřel, když mu bylo 12 a máma se o ně pak starala sama. Teď má rodinu tří dětí, z toho 2 kluci -dvojčata...fajn člověk.Ráno jsem prosel historické centrum Carcasonne - na kopci středové opevnění: v katedrále na mě dýchla atmosféra středověku. Cítil jsem se jako posunut zpátky v čase do Francie 14. století - kouzelné místo. Byl jsem rád, že jsem ve Francii, cítil jsem se hned lépe než v Itálii - vice volný. Francouzi byli mému srdci blížší než ItalovéOdpoledne mi zastavili dva Španělé, takže jsem si opět potrénoval španělštinu. Při západu Slunce jsem stopl Francouze, který mě vzal do Lourdes. Udělalo mi ohromnou radost, že se ještě večer dostanu do tohoto známého poutního místa. Vysadil mě na náměstí před bazilikou; kde tisíce lidi šlo v průvodu se svíčkami a modlily se k panence Marii. Atmosféru toho místa a mě pocity lze těžko vyjádřit slovy. Zaplavila mě vlna takové lásky, že mě to málem dojalo až k slzám. Čas a prostor přestali existovat a byl jsem jen já v jediném okamžiku. Cítil jsem se jako v Sedmém nebi.Přespal jsem pod stromem rozděleným do tří kmenů. Ráno si ještě zasel na mši a pokračoval dál na západ...Snad poprvé mi zastavil karavan. Nejdříve jsem se ani neotočil. Byl jsem překvapen. Že mě vezme karavan jsem opravdu nečekal. Měl jsem pocit, že karavan je pro lidi velmi osobní prostor, skoro jako dům a obecně manželské páry berou stopaře méně. Jenže v tomhle karavanu necestoval manželský pár. Francouzská máma s dcerou na prázdninách na okružní cestě po Francii a jejich návštěva: Angličanka Emma, s kterou jsme si měli o čem povídat. Bylo jí 22 a za svůj život hodně cestovala. Žila v Americe i v Indii, zrovna se vrátila z 6 týdenního pobytu v Keni, stopovala po Evropě. Nakonec jsem s nimi zůstal i přes noc. Zaparkovali jsme u řeky, společně povečeřeli a pak jsem je naučil hrát karetní hru prší - moc je to bavilo.Ráno jsme se vypravili k moři a strávili den u Atlantiku s výhledem na Španělsko. Pak se však stalo něco, co mi přišlo jako kdybych dostal ráno pod pás. Měl jsem pocit, že si velmi rozumíme a už jsem si plánoval, že se s osazenstvem karavanu zdříž ještě pár dní. Máma mě však překvapila: odpoledne stroze řekla, že je na čase, abych karavan opustil. Překvapila mě zejména její odměřenost a způsob jakým to podala. Vykopla mě jako psa. Později jsem pochopil, že tohle je pro Francouze typické. Chovají se k Vám velmi mile, pohostí Vás, popovídají o všem možném, ale pak jim nedělá problém utnout s Vámi veškerý kontakt. Uvědomil jsem si, že mi po týdnech na cestách chybí pocit domova a že mi Emma bude chybět. Rozloučili jsme se s příslibem, že se potkáme v Londýně.

V neděli jsem celý den strávil na pláži v jiho-francouzském letovisku St. Jea de Luz. Oblast Baskytska mě oslovila zejména temperamentem zdejšího obyvatelstva. Při večeři na lavičce ve městě si se mnou začali povídat dva 17letí mladíci Francouzi z Paříže, co trávili dovolenou bez rodičů. Vyhlíželi inteligentí holky a nesli si tašku piv, aby se dostali do nálady na místní pláži. Lidí tu byli velmi komunikativní, zdáli se býti hodně akční a cítil jsem z nich hodně kuráže a průbojnosti. Už nevím, přesně proč, ale když jsem usínal v křoviskách u tratě, připadal jsem si jako na partizánském území. Asi na mě zapůobila bojovnost místních obyvatel.V pondělí v 5 ráno mě vzbudil déšť. I sbalil jsem si svých pár švestek a vydal se pěšky 10 km na sever do Biarritz - známého přímořského města. Vyzkoušel jsem i místní městskou hromadnou dopravu a příjemná řidička mi ráno ochotně poradila, kde a jak přestoupit. Nakoupil jsem v obchodě, dospal jsem spánkový deficit a usušil věci pod stromem v parku Po třetí hodině jsem začal stopovat. Mladý kluk mě hodil par kilometru na benzinku, na které mi asi za 15 minut zastavilo auto. Marokánec-čtyřicátník se svoji dcerkou, vracející se autem pres Gibraltarský průplav a Španelsko zpátky do Francie, mě příjemně překvapili. Vzali mě až do Orleans, což činilo asi 600 km. Po cestě jsme poslouchali marocké rytmy. Večer v 11 jsme dorazili do bytu, kde jsem přespal na pěkný pohovce z Maroka, zdobený různobarevnými ornamenty. Ráno jsme se projeli kolem Loiry - ukázal mi par zámků na Loiře a v 11 jsem spočinul na náměstí v Orleans před sochou Johanky z Arku na koni.Historický střed Orleans mě velmi zaujal. V útery byl ve Francii státní svátek, takže vládnul v ulicích města nezvyklý klid, a já si mohl nerušeně vychutnávat atmosféru města. Středu města dominuje katedrála Svatého krize se základy v 5. století, která kromě tradičních maleb a soch svatých a andělů, hostila i výstavu obrazů místních umělců. Zaujala mě ulička plná restauračních zařízení z mnoha různých končin světa - při pohledu na jídelničky nejrůznějších exotických jídel mi tekly sliny. Rozhodl jsem se tedy, že večer půjdu na -pro mě - slavnostní večeři do restaurace. Doposud jsem si naprostou většinu jídel vařil sám na plynovém hořáku. Vybral jsem si Libanonskou restauraci, hodně také kvůli tehdejší napjaté situaci v této zemi. Jídlo chutnalo výtečně. Majitel se se mnou hned dal do rozhovoru. Vyprávěl, že za mlada také cestoval s batohem po Evropě. Povídali jsme si o situaci v Bejrútu, přičemž se mu zakalily oči slzami. Reálná situace v Libanonu prý byla daleko horší, než jak bylo prezentováno v mediích. To samé mi říkala i Emma - Angličanka s karavanu - jejíž kamarádka teď žije v Bejrútu a píše jí e-maily. Emma říkala, že už se raději ani nedívá na zprávy v televizi, že by ji hned naštvalo, co se v televizi prezentuje jako objektivní informace... Oba majitelé restaurace byli natolik sympatičtí, že mi zas až tak moc nevadilo, že jsem za večeři vyplázl 25 Euro. Bral jsem to jako příspěvek na Libanon:)Přespal jsem na písku vyschlého řečiště Loiry a ráno zavítal do muzea Johanky z Arku. Pak jsem 3 hodiny šel z města, než jsem došel na dobré místo na stop a za 5 minut už jsem se vezl s jedním Francouzem. V autě hrála jihoamerická hudba a s energickým Olivierem jsme v rytmu bubnovali a tleskali v latinskoamerickém rytmu. Bylo mi s ním příjemně, takže jsem se rád nechal pozvat do jeho baráčku na venkově v Normandii na organickou večeři. Spát na venkově bylo super - příjemná změna oproti rušným městům, přímořských letovisek a dálnic...No a pak mě vzal o kousek dal do města a já pokračoval do Sant Mala. Při rozloučení mě pozval na sobotní party pro přátele.

V pátek večer jsem dostopoval k Mont Saint Michel..středověké poutní místo, nyní velmi turistické - 3 miliony turistů ročně...Již zpovzdálí mě hora, na jejímž vrcholu stojí katedrála okouzlila...byla vidět již z 40ti km vzdálenosti. Vede k ní dlouhá příjezdová cesta kolem, které je vyschlé bývalé moře. Když jsem procházel několika kilometrů dlouhou pláží posetou skořápkami mořských živočichů - mušlí, lastur a škeblí - připadal mi Mont St. Michel jako kouzelný ostrov uprostřed pouště... trošku taková "Fata morgana".Podle pověsti tak v 8.stoleti horu navštívil archanděl Michael. Prokázal se místnímu majiteli tím, že prstem proděravěl helmici. Toto místo bylo vítanou zastávkou poutníků už od středověku. Láká totiž svou jedinečnou energií. Leží prý na geologické zlomové linii tahnoucí se ze Španělska do Anglie - Stonehenge - a pokračující do Skotska...Údajně je to místo 5. hrdelní čakry na přírodní čakrové linii Evropy.Přespal jsem nedaleko hradu a ráno ho důkladněji prozkoumal, odpoledne jsem započal svůj návrat do Normandie. V 7 večer jsem dorazil na venkovskou party Oliviera. Byli tam moc fajn lidi. Většina přijela z Paříže a jednalo se o lidi z uměleckých kruhů a filmového průmyslu. Jenže francouzská večeře začala na můj vkus dost pozdě...až v půl 11. A v hlavním pokrmu z organické zeleniny byly schované sardinky, které jsem jako vegetarián moc neocenil. Byl jsem unavený a brzy po jídle jsem se odebral na louku spát. Odmítl jsem nabídku noclehu v baráku. Pod hvězdami jsem se cítil lépe.Ráno jsem se prošel Normandským lesem a městečkem pojmenovaným Sillie de Gaulliame po vikingském vojevůdci. Poobědval jsem u památníku první světové války a vydal se směrem k Paříži. Po šesté jsem dorazil do Versailles a byl jsem zaskočen množstvím lidí, co se tam v neděli večer promenádovali...zažil jsem šok z civilizace.Přespal jsem v parku na kraji Versailles a ráno se dopravil vlakem do Paříže...Prošel jsem si již známá místa. Nejvíce se mi líbilo na Place de la Concorde s egyptským obeliskem a Sacre Coeur nad Montmartrem.

Přemýšlel jsem.jak se dostanu z Paříže do Londýna. Z center velkých měst je těžké stopovat a vzhledem k dešti jsem zvažoval nákup letenky. Vlakem jsem dojel na letiště. Lety byly drahé a v davu lidí se mi moc nelíbilo. Přespal jsem na betonovém parkovišti a v noci velmi pršelo a já byl přikryt pouze plachtou. Necestoval jsem se stanem. Celou noc mě rušila letadla a auta. Bylo to asi moje nejhorší nocležiště, jaké jsem zažil. Ráno jsem byl rozmrzelý a s blbou náladou jsem se vydal na sever. Chodník tam žádný nevedl, tak jsem se vypravil podél dálnice. Podcházel jsem tunelem pod ranvejemi letadel. Věděl jsem, že je to zakázané. Ušel jsem asi 8 km a letiště a tunely už bylo za mnou, když tu mě zastavilo policejní auto. Hrál jsem hlupáka. Po hrozné noci u letiště v mokru se mi stejně nechtělo moc mluvit, tak jsem ani nemusel moc předstírat, že neumím francouzsky. Vysvětlili mi, že chodit podél dálnice je zakázané. Zeptali se mě, kam mířím. Já jen ukázal dopředu a řekl: "Callais". K mému překvapení mě pozvali dovnitř a svezli mě na příští benzínku. Pookřál jsem radostí. Již podruhé v životě jsem si stopnul policajty.Předtím než jsem opustil Francii, zastavil jsem v Arrasu - místu, kde byla měsíc vězněna Johanka z Arku, než ji definitivně odsoudili a upálili. Přespal na pláži na pobřeží průlivu La Manche. Prošel jsem Callais a na loďí odplul do další země.  

Anglie

Po přistání u břehů Anglie v Doveru jsem našel opuštěný dům pod středověkým hradem blízko tajných tunelů využívaných za druhé světové války. Nedivil bych se, kdyby tam se mnou v noci byli i nějací ti duchové. Anglie má mnoho pověstí o strašidelných hradech plných duchů a toto místo se k podobným úvahám vysloveně nabízelo. V noci pršelo a já byl vděčný za střechu nad hlavou. Ráno jsem se vypravil na stop. Pořádně jsem zmoknul a za tři hodiny stopování mi nikdo nezastavil. Všichni řidiči se nejspíš těšili, že rychle opustí přístav a nikdo nechtěl vzít do auta navlhlé a smradlavého stopaře. Pár dní jsem se nemyl a noci ve vlhkém prostředí byly znát. Kapituloval jsem a koupil jsem si lístek na autobus do Londýna.V centru mě vyzvedl Ravi, kamarád z Novýho Zealandu, co v té době pracoval v Londýně. Proběhli jsme si střed města a zašli si na večeři do vegetariánského bistra v centru. Přespal jsem u něj, vykoupal se a vypral si špinavé prádlo. Teprve až když jsem vylezl z vany, ucítil jsem smrad svého oblečení v plné síle.

Druhý den ráno jsem začal s prozkoumávání města. Prošel jsem Kensigtonské zahrady, Hyde park, oblast kolem Buckinghamského paláce a čtvrť SOHO s gay podniky a Chinatownem. Na večeři jsem si zašel do Govindy, vegetarianské restaurace Hare Krišna ve čtvrti SOHO. Navštívil jsem i do chrámu a seznámil se s fajn lidmi z Polska a jiných zemí. Dal jsem se do hovoru se Sandipem z Indie, pracujícím dva roky v Londýně. Když slyšel, ze nemam kde spát, tak mě pozval k sobě. Bydlel v bytě s dalšíma 22 lidma. Byl to veliký byt s 8 ložnicemi a 5 koupelnami. Bydlel tam jeden Čech, jedna Mexičanka a zbytek byli Brazilci. Moc fajn místo blízko Hyde parku. Byl jsem rád, že můžu konečně na pár dní odložit těžký batoh a volně se procházet po Londýně.Londýn mě fascinoval. Snad všechny národy světa žijící pohromadě. A za těch pár dní jsem nabyl dojmu, že zde lidé různých kultur a náboženství společně docela dobře vycházejí. Později jsem si ve vzpomínkách Londýn tak zidylizoval, že jsem začal i přemýšlet o tom, jestli se sem na nějakou dobu nepřestěhuju.Užíval jsem si rozlehlé parky umožňující na chvíli utéct před ruchem města. Velkolepá muzea nabízející místo pro vzdělání a kulturní obohacení. Nejvíce mě nadchlo Britské muzeum, ve kterém se nacházejí snad ty nejlepší kousky uměleckých a historických předmětů celého světa. Britské imperium, které v 19. století vládlo třetině světa, nashromáždilo veliké kulturní bohatství. Nadšeně jsem nasával atmosféru Egyptských, Korejských, Islámských, Mezopotámských, prostě památek celého světa. Přesunul jsem se v čase do Starověku a obletěl jsem celý svět. To vše za několik hodin v jediné ohromné budově.

S Ravim jsme šli do Regents Parku, parkem se stovkami odrůdami růží všech možných barev. Rozhovory s Ravim mě vždy inspirovali. Povídal o svém tří týdenním půstu a já si vzpomněl na svůj týdenní půst na Novém Zélandu. Lákalo mě si tuto zkušenost zopakovat. Jedním z důvodů bylo i to, že mi docházely peníze. Ravi mi půjčil asi 100 Liber, z čehož jsem neměl úplně dobrý pocit a bylo to snad poprvé, co jsem si od někoho peníze půjčil. S odjezdem z Londýna jsem tedy započal svůj týdenní vodní půst.

V neděli jsem navštívil muzeum přírodní historie a muzeum Alberta a Viktorie a odpoledne šel na slavnosti Hare Krišny. Zpívali jsme, tancovali a po výborné večeři jsme šli zpívat mezi lidi do města. Byla to fakt sranda. Mnoho lidí se k nám přidalo a tancovalo s námi v nejrušnější části Londýna okolo Picadelly Circus, která každou noc bouří nočním životem. Včera jsem pak zašel do Národní galerie, Muzea Londýna odhalující tisíciletou historii Londýna a první osady za dob Julia Ceasara. S Ravim jsme prošli kolem největší katedrály Svatého Pavla a vychutnali si sváteční atmosféru na Trafalgar square. Město žilo Nothinghamským karnevalem - největším hudebním a tanečním karnevalem v Evropě.Z památek mě nejvíce nadchnul Westminster Abbay - katedrála naproti Houses of Parliament - jejíž stavbu započal v 13. století Jindřich III. Kousek odtud jsem si dal sraz s Emmou. Bylo krásné se s ní sejít. Měli jsem si toho tolik co říct. Procházeli jsme se okolo Temže a zašli i do Zahradního muzea v kostelíku s krásnou atmosférou. Pak jsem již nasedl na autobus jedoucí směr Cambridge. Zažil jsem pár úžasných velmi společenských dní a již se těšil na klidnější oblast Anglie a spaní pod širákem.

Trvalo mi 11 dni než jsem se z Londýna dostal až na sever do Edinburghu, hlavního města Skotska. Byl jsem unavený stopováním a půst mě hodil do hodně meditativního módu. Nechtělo se mi již plýtvat energií "povinnou" konverzací s řidiči. Takže jsem cestoval většinou autobusy. Po setkání s dvěma Češkama v Yorku, které stopovali a vydělávali si hrou a zpěvem na kytaru, jsem se opět vrátil ke stopování. Na severu Anglie a při pobřeží jsem narazil na otevřenější a méně vystrašené lidi než na jihu a v okolí velikých měst.

Pomalu jsem se přesouval místní autobusovou dopravou a plně vychutnával atmosféru běžného života Angličanů. Vzpomínám na jednu cestu autobusem plných mladých studentů. Vzbudil jsem jejich pozornost, když jsem velikou můru opatrně vzal do dlaně a nechal ji odletět okénkem na svobodu do volné přírody. Pomohl jsem doprovodit jednu opilou, duševně chorou padesátnici, která po cestě upadla, bouchla se do hlavy a volali jsme ambulanci. A také na zábavnou cestu v rodinném autobusu - tatínek řidič a maminka se čtyřma velmi živýma dětmama...pak mě museli budit, jízda mě ukolébala a vůbec se mi z příjemně vyhřátého autobusu nechtělo.

Spal jsem, jako už se stalo mým zvykem, kde se dalo a kde se mi líbilo...nejlépe v přírodě pod přístřeším nějakého statného stromu obklopeného křovím, vytvářející mi útulné hnízdečko. Přespal jsem i u zdi katedrály, kde mě nejdříve posraly holuby a pak jsem značně zmokl, na vnější střílně hradu i na autobusovém nádraží.

Jel jsem přes Colchester, Bury St. Edmunds, Cambridge, Huntigdon, Petersborough, Lincoln, Doncaster, Thorne, York, Scarborough, Whitby, Helmsly, Rievaulx, Darlington, Newcastle upon Thyne, Whitley Bay, Warkworth castle a poslední zastávka Anglie byl velmi zajímavý (polo) ostrov Holy Island.

Krátce po východu slunce jsem stopoval směrem Edinburghu. Měl jsem tam domluvený nocleh u Aliho, kamaráda, s kterým jsem se seznámil na jaře v Praze. Zastavil mi sympatický chlápek a pověděl mi o Svatém ostrove, kolébce křesťanství v Anglii. Rozhodl jsem se ho navštívit. Jeli jsme po asfaltové cestě, která každých šest hodin byla na šest hodin pod vodou...v době přílivu ostrov, v čase odlivu pevnina. Klidné, příjemné místo se zříceninami kláštera, kam na pozvání krále Oswalda přišel nějakej kněz, kterýho po smrti - jak tomu většinou bejvá - svatořečili. Začal učit křesťanství, ostrov začali navštěvovat poutníci a posléze šířili učení po Anglii...moc světská opět v historii potřebovala oporu o moc církevní...věřící lid je přeci jen pokornější a skromější...
Z ostrova mě vzali 3 mniši oblečení v hnědých kápích...velmi sympatičtí pánové...a pak Kurd s britskou družkou mě vzali do centra Edinburghu. Vylezl jsem z auta a za pár okamžiků jsem si uvědomil,že jsem nechal mobil nabíjet v jejich aute. Za dvě hodiny mi volali. Zrovna jsme byli s klukama v parku naproti obchodu, kde jim česká prodavačka pomohla najít číslo na Aliho. V mžiku jsme tam doběhli a mobil jsem měl opět v rukou a ještě jsem se seznámil se sympatickou Češkou.

Zažil jsem spoustu zážitků, nabyl řadu cenných zkušeností do života, seznámil se s kulturami a historií několika národů a potkal jsem celou řadou inspirativních lidi. Příliš mnoho za krátkou dobu. Už jsem se těšil zpátky do "běžnějšího" života v Čechách. Autobusama jsem dojel do Doveru, nalodil se na trajekt. U východu jsem vytáhl karton s namalovanou českou vlajkou. První kamionista mě vyhodil kousek od hranic s ČR a druhý  u Plzence. Kde jsem se u rotundy sv. Petr a Pavla setkal s nejlepším kamarádem z dětství a zažil poslední západ slunce této cesty.