Cesta do Číny (červen 2013)

Po měsících vyřizování víz, letenek a jízdenek vlaků transsibiřské magistrály, jsem započal svou cestu do Činy. První zastávkou bylo bývalé centrum carského Ruska- Sankt Petersburg. Již na letišti v Praze mi vyskočil tep, když jsem zjistil, že můj let není na seznamu. Jediný let, který jsem viděl, byl o více než hodinu dřív. Běžel jsem k přepážce a hned začal přemýšlet o alternativách, kdyby třeba letecká společnost zkrachovala, jako se mi to stalo při cestě kolem světa. K mojí velké radosti se ale nakonec ukázalo, že let byl posunut o více než 2 hodiny dopředu. Asi neobsadili celé letadlo, tak spojili více letů různých společností dohromady. Takže jsem se do Petrohradu ten den dostal.

To, co dělá cestování do různých zemí zajímavé, jsou drobné rozdíly a odlišnosti jednotlivých kultur. Tak například, po ubytování se na hostelu, jsem dlouho nemohl přijít na to jak si povléct deku. Hledal jsem otvor v povlaku na všech stranách, ale nikde nic. Tu mě napadlo povlak otočit a spatřil jsem velkou kruhovou díru uprostřed. Do té se celá peřina vsunula a pak otočila směrem vzhůru, aby na vás nenaskákali nějaký ty breberkyPetrohrad je 5 miliónové město založené Petrem Velikým a já se tam ocitl zrovna v den oslav 310 narozenin. Všude jsou to samé velkolepé parky a pozlacené kopule chrámu a sochy. V blízkosti města se nachází sídla Petra a Kateřiny II - Pushkin a Petershof . Z těchto paláců kdysi vládly ohromné říši a ukazovali tím světu své bohatství. Došlo mi, že v tom asi bude příčina okázalé spotřeby a touhy po luxusním zboží řady Rusů. Rusové nejsou ani doma v Rusku zrovna přívětivý národ. Kdybych s nimi neměl zkušenosti, tak bych se asi podivil nad jejich, slušně řečeno, arogantním a sebestředném chováním. V autobuse jsme si s jednou Korejkou, žijící s rodinou v Moskvě, o povaze ruského lidu pěkně popovídali.

Zajel jsem i k břehům největšího jezera Evropy. Ladožské jezero se proslavilo i tím, že za druhé světové války přes něj náklaďáky v zimě vozily zásoby hladovějícím. 3 roky ho Hitlerovy armády vydrželi obléhat a zemřelo tu snad milión lidí. I to se muselo zapsat do "duše" města, i když už si to málokterý občan pamatuje. Po dvou dnech jsem se již nemohl dočkat, až opustím velkoměsto a přeletím do Střední Asie. Před odletem jsem ještě navštívil Ermitáž, která je plná sbírek umění celého světa v palcových komnatách. Některý sály byly až dech-beroucí. Mě nejvíce zaujaly sbírky z území Ruska (přeci jen odsud pocházejí i předchůdci Cechu), Střední Asie, Sibiře, Mongolska a Číny. Kulturně jsem se tak připravil na moji cestu.
Ten den mě bolely nohy. Lákala mě sauna. Na internetu jsem na jednu našel doporučení na gay stránkách kvůli tomu, že je navštěvovali kadeti námořnictva. Jednalo se lázně pouze pro muže, ale nejednalo se o gay saunu, tedy žádný sex. To mi pro ten den vyhovovalo, účelem bylo zregenerovat tělo a potěšit oči. Chvíli mi trvalonež jsem to vůbec našel, byla to polorozpadlá budova a vypadalo to uvnitř hodně zašle. Nicméně hned při vstupu jsem navázal oční kontakt s jedním fakt pěkným Rusem. Nahý tam postával a tak si trošku hrál s přirozením. Zeptal jsem se ho, kde jsou záchody a pak tam u nich čekal a vyhlížel. Nebyl jsem z jeho reakcí úplně moudrý, kolem bylo desítky nahých mužů, většinou starších. Tak jsem podnikl 4 fázovou parní kůru a už si říkal, že půjdu. Ten pěkný Rus si tam zatím vyholil přirození a když jsem koukal jeho směrem už se mnou oční kontakt nenavázal.
Když jsem se sprchoval, prošel kolem mě, hodil po mě pohledem a rukou ukázal ať jdu za ním. Chvíli jsem zaváhal, tělem mi projela vlna vzrušení. Pak jsem se za ním vydal. Zavedl mě do prostoru, kam každý mohl, ale nebylo tam vidět. Proběhla mezi námi rychlá interakce spojená s mazlením a orálním sexem. Po vyvrcholení jsme se na sebe usmáli a šli si každý svou cestou. Odcházel jsem s výbornou náladou a příjemně překvapen nečekaným setkáním.

Na letišti jsem navázal zajímavou známost. Paní ve věku asi 50-60 let (trošku připomínající babičku Hanu), která stála ve frontě za mnou, jsem poprosil, aby mi pohlídala batoh. Šel jsem si vytisknout palubenku. Když jsem se vrátil, poprosila mě, abych jí šel vytisknout tu její, že na to nevidí. Pak začala vyjednávat o zavazadlech. Měla asi 23 kilo nadváhy. Slibovala, že když jí pomůžu, tak mi pak v Uzbekistánu pomůže s taxi nebo můžu u ní přespat. Nevím, co mě to popadlo. Asi to bylo tou výbornou náladou po sexu. Řekl jsem si: "Proč ne?!" a odkýval jí to. Přehodil jsem si pár věcí do batůžku, kterej jsem měl jako příruční zavazadlo. Slečně u odbavení zavazadel jsme dali pasy společně s tím, že cestujeme spolu. Teprve poté, co nám vyjela nálepky na zavazadla všechny na její jméno, mi došlo, že bych z toho mohl mít i potenciální problém. Paní za přepážkou nám sebrala palubenky, s tím, že nám je vrátí až zaplatíme 21 kg nadváhy. Poslal jsem Uzbečku zaplatit, ale když se dlouho nevracela, šel jsem radši za ní. U kasy se hádala s Ruskou. Chybělo ji prý 150 rublů (cca100kč). Tak jsem to zatáhl já a byl rád, že to není víc. Říkal jsem si, že si to pak vyberu v Buchaře a nezaplatím za taxi.Díky této paní jsem se náhle ocitl obklopen Uzbeckou komunitou. Začali se mnou komunikovat jako jedním z nich a i okolní Rusové na mě začali pohlížet trošku jinak. Všiml jsem si, že při pohledu na Uzbeky mají v pohledu náznaky pocitu nadřazenosti a lehkého pohrdání. V letadle seděla vedle mě. Teda skoro vedle mě. Trošku páchla, tak jsem se posadil tak, aby sedadlo mezi námi zůstalo volné. Povídali jsme si a získal jsem od ní a okolních Uzbeků několik cenných rad. Díky ní jsem si později ušetřil dlouhou a namáhavou cestu a viděl v Buchaře v krátkém čase ty nejhezčí památky.Na letišti v Buchaře vše dopadlo dobře. Zavazadlo se mi neztratilo a nikdo mě nezadržel za pašování drog nebo něčeho podobného. I když paní byla na letišti dosti nervózní a pořád na mě pokřikovala ať spěchám. Pochopil jsem, že s sebou veze velké množství léků, z čehož bychom mohli mít u případné kontroly problém. Protáhla mně skrz dav taxikářů za barikádu, kde stali levnější taxi. Avšak i přes její sliby, paní na taxi neměla. Rozhodl jsem se, že ji opouštím a jel do centra sám. Aspoň, že jsem za to taxi ušetřil a zaplatil pouze 2 USD.Vycházelo slunce a já se procházel historickým centrem města, které kdysi leželo na hedvábí stezce a bylo součásti Perské říše (a na pár let i říše Alexandra Velikého). Tudy cestoval do Číny i Marco Polo. Z bohatství, které pramenilo z obchodu, byly vystaveny nádherné mešity s typickým modro-azurovým nádechem. O půl 6 jsem se vkradl dovnitř mešity a zaposlouchal se do motliteb. Vycházelo slunce a z památek dýchalo jedinečné kouzlo. V muslimských městech je po ránu tak krásný klid a já si ho do sytosti užíval

Z Buchary jsem se vlakem vypravil do dalšího města na hedvábné stezce-Samarkandu. Hlavní památkou je tu Registan - 3 překrásné madrasy naproti sobě, opět zdobené modro azurové. Odpoledne zde probíhala zkouška na nějakou akci UNESCO, asi 65 dívek z různých zemí neslo vlajky a učilo se choreografii. Byla mezi nimi i Češka. V ranním slunci a bez davů turistů jsem si místo daleko lépe vychutnal. Skupina žen tam cvičila a já si zacvičil o kus dálAsi 2 hodiny jízdy od Samarkandu se nachází další historické místo s názvem Shahrisabs. Město na tomto místě stálo už za dob Perské říše (tehdy s názvem Kesh ). Zrovna tu probíhala důsledná rekonstrukce památek, takže to nebyl pro oko takový zážitek jako památky v Buchaře či Samarkandu. Nicméně pro mnoho místních Uzbeků je Shahrisabs téměř posvátný, protože se zde narodil velký vojevůdce Amir Timur, který na přelomu 13. a 14. století vybojoval říši sahající od Istanbulu až k Dillí. Pro domorodce se stal nejen hrdinou, ale i něco jako svatým. V mauzoleu, kde jsou údajně jeho ostatky, lidé zpívají písně a modlí se k němu. Není divu, že jsou na něj hrdí. V jeho době se stal Samarkandu centrem největší říše tehdejšího světa.Pokračoval jsem vlakem do Taškentu. Vlaková doprava mě příjemně překvapila. Vlak jel na čas a až 110 km za hodinu, takže rychleji a pohodlněji než autem. Navíc jsou vlaková kupé výborné místo k sdružování a seznamování. V kupé jsem se setkal s francouzským párem -slečna byla novinářka - a uzbeckou ženou s třemi dětmi. Asi 12-ti léta holčička se chtěla učit anglicky, tak jsem se ujal role učitele a něco s ní procvičoval. Pak se zmínili, že jedou za tátou, který slaví narozeniny. Společně jsme si několikrát zazpívali "Happy birthday". Zaujali jsme i kolemjdoucí z jiných kupé. Do hovoru se s námi pustil místní mladý herec a povídal nám o problémech s cenzurou filmu o Avicenoví, ve kterém hrál hlavní roli. Prezident film zakázal vysílat. Francouzská novinářka přitakala, Uzbekistán totiž patří k jedněm z nejhorších zemí, co se týče svobody tisku. Po našem rozhovoru jsem začal vidět místní poměry trošku jinými očima. Všude samý vojáci, kteří kontrolují zavazadla skoro v každém průchodu a spousta předpisů. Potřeboval jsem batoh uschovat v noclehárně na nádraží. Jenže ubytování bylo pouze do 8 ráno a pak jsem musel pryč se vším. Nakonec se mi ale nějak povedlo několikrát projít střeženým vstupem na nádraží bez platné jízdenky a batoh mi na pár hodin uschovali a já mohl jít do cestovek dělat reklamu našim hotelům.Ten den v Taškentu bylo 38 stupňů a těžko odhadovat kolik asi bylo na rozpáleném asfaltě. Vzduch, který proudil okénkem auta vezoucího mě k hranicím s Kyrgyzstánem, rozhodně nebyl osvěžující. K večeru jsem přijel do Namanganu , velkého města ležícího již blízko hranic. Hotely se mi tam nějak nezdály, tak jsem hned přesedl do jiného hromadného taxíku a jel přímo k hraničnímu městečku. Řidič měl radost, že jsem Čech a nabídl mi, že u něj můžu přespat. Po chvíli váhání jsem přijal a jeli jsme koupit jídlo na večeři na tržiště.Rustan žil se svoji druhou ženou (tu první nechal v Moskvě, kde dlouho pracoval) v baráčku se zahradou. Dům mají nově, takže koupelna byla prázdná místnost s lavorem, záchod pouze místnost se zabudovaným otvorem - dírou v zemi a na zahradě začala zelenina teprve růst. Velmi jsem si pochutnal na salátu z místních rajčat a okurek. Ta chuť Nedá se to srovnat s chutí zeleniny z ceských supermarketů. Přespal jsem venku na verandě a ve 4 byl budíček. l Rustan musel pracovat a já spěchal na hraniční přechod.Nabídl se, že mě odveze a nejen, že po mě nic nechtěl, dokonce i za mě zaplatil kolegovi taxikáři, protože já už si na jeho radu vyměnil den předem všechny uzbecké sumy (místní měnu). Jenže to, co nevěděl, protože byl dlouhá léta v Moskvě, bylo to, že hraniční přechod přestěhovali asi o 10 km. Taxi mě zanechal u uzavřených hranic. Místní domorodec mi řekl, že musím na jiný přechod. Trošku jsem mu nevěřil, ale když mi to potvrdil i voják s puškou, tak jsem se vydal zpět a pak jiným minibusem k novému hraničnímu přechodu. S radostí jsem viděl vrata a za nimi vojáky. Ty mě ale nejdříve vůbec nechtěli pustit dovnitř. Čekali na úředníka. Po čase dorazil, zkouknul si mě a pak mě pustil dovnitř. Bylo vidět, že jsou tu nově. Bylo to jedno velké staveniště a nedávné asi nasadili dveře, protože na nich ještě byli igelity. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že musím jít tam, kde je ta hromada suti na schodišti a vyrušit ze snídaně dalšího úředníka. No zkrátím to, asi po hodině času, kdy jsem stihnul navštívit i jejich "díru v zemi" a okouknout nově zasazené pole a vojáky jak ráno dělají shyby a kliky na bradlech, mi dali konečně razítko do pasu a pustili mě pryč.Kyrgyzský hraniční přechod byla pouze závora a dvě budky. Šlo to zde snadno. Kolem 9 jsem tedy spočinul na půdě Kyrgyzstánu a taxíkem se vydal na cestu do hor. Hory tu jsou kouzelné a já se s nadšením ponořil do ledových vod místní řeky, z které jsem se s klidem napil a doplnil prázdnou láhev. Průzračná ledová voda a okolní hory působily jako balzám na tělo i duši.

První má zastávka v Kyrgyzstánu byla poblíž města Kara-kol (o je psáno s dvojtečkou). Měl jsem tu v horách v plánu takový několikadenní trek. Jenže to, co mi Google earth neukázal, že na klíčovém místě mezi prudkou skálou a řekou je vojensky střežena oblast - asi důl. Navíc začala bouřka, takže i druhá strana hor nevypadala příznivě. Rozhodl jsem se tedy, že přejedu do vyhlášené oblasti pro vysokohorskou turistiku-Karakolu. Podobnost názvů napovídá, že domluvit se s řidiči, kam že to vlastně chci, byla slušná výzva.Jel jsem přes Biškek, a protože se jelo vesměs hornatou krajinou, tak to byl docela pěknej vizuální zážitek. Navíc silnice byly v překvapivě dobrém stavu. I v nadmořské výšce nad 3000 metrů má slušnej povrch a je dostatečně široká na to, aby se dalo předjíždět i s dalším autem v protisměru. Na cestě do Karakolu jsme projížděli alejí, kterou jsem si nazval "Alej mrtvých černých ptáků". Vrány si tu oblíbily asi 10 km úsek silnice lemovány vysokými stromy. Na téhle deseti km bylo vidět snad stovky přejetých vran a i my autem jednu srazily. Překvapilo mě, že vrány si i přes zkušenosti svých příbuzných stále zachovávají tuto sebevražednou preferenci a opakovaně usedají hojně na asfalt.V Karakolu jsem konečně využil stan. Postavil jsem si ho na zahradě jednoho hostelu a mohl jsem vyrazit do hor na lehko. Ráno o 5 jsem měl domluvené taxi. Když v 05:10 stále nepřijelo, našel jsem si jiné a nechal jsem se odvést k počátku trekové cesty k jezeru Ala-kul. Jenže mě taxikář odvezl trošku jinam, což jsem začal tušit krátce po východu slunce a potvrdil mi to pastevec se slovy, že Ala kul je jinde a že tady nic není. To už jsem měl nastoupeno více než 500 výškových metrů a navíc jsem byl velmi spokojený s okolní krajinou. Stoupal jsem tedy dál údolím kolem říčky a až na pastevce, koně, krávy a pár psů tam nikdo nebyl. Došel jsem až k hranici sněhu, kde už ani tráva nerostla a na de mnou se tyčily vrcholy hor - už jen kamení a sníh. Bylo to asi 3000 m.n.m a již se mi při chůzi do kopce těžce dýchalo. Usedl jsem a zaposlouchal se do ticha. Musel jsem uznat, že pastevec měl vlastně pravdu. Skoro nic tam nebylo, jen já a vrcholy Ťan Šanu. A to na tom bylo právě to ono!

Při sestupu jsem psychicky nevydržel, že lidé znečisťují i tak krásnou krajinu odpadky a nasbíral 2 tašky plné plastového bordelu. Dolů mezi lidi jsem se vrátil s krásně vyčištěnou hlavou. Začal jsem stopovat a zastavili mi tři mladí Kyrgyzové ve velmi veselé náladě. Cestou zpět jsme se dost zasmáli a povídali si i o jednom rodákovi z Karakolu -tanečníku Altajovi, který u nás před lety vyhrál soutěž Česká-Slovensko má talent. Na Kyrgyzstánu je kromě krásných hor úžasná i vstřícnost místních lidí k turistům. Snad se to tu učí i ve škole, že turisty mají mít rádi, protože zemi přináší peníze. Zrušili víza a pas od vás oproti Uzbekistánu skoro nikde nechtějí. Ale samozřejmě i tady jsou ceny pro turisty vyšší. Ale díky vlídnosti lidí mi to tu ani tolik nevadilo.Další ráno jsem si ještě vychutnal výhled na Ťan Šan - což v překladu znamená "Nebeské hory" a vydal na cestu do Almaty v Kazachstánu. Cestou jsme opět projížděli alejí mrtvých ptáků. Vzpomněl jsem si na učení jednoho léčitele a kolem auta si představil bariéru, s přáním, aby ptáky odrážela. Nelze říct, zda to bylo mým přičiněním, nicméně jsme žádného ptáka už nesraziliHned na hranicích s Kazachstánem mě opustil pocit bezstarostnosti a bezpečí, který jsem měl v Kyrgyzstánu a začal jsem byt více ostražitý. Projížděli jsme rovinatou stepí s dlouhými rovnými silnicemi a podél nich mě zaujali reklamní billboardy a dokonce i nápisy na kopcích "Kazachstán 2050". Tak jsem se na to zeptal řidiče a ten mi pověděl, že místní prezident (z toho, co jsem pochopil tak se sám prohlásil za doživotní hlavu státu) vymyslel ekonomický program a slibuje, že do roku 2050 bude Kazachstán bohatý jak Švýcarsko. Tak se uvidí ?!Almaty mě překvapila svým moderním metrem. Bylo plné mramoru, čisté a velké obrazovky s hudebními klipy a spoty. Je to velké město ležící na úpatí hor, takže se rozkládá v pásu 600 až 1600 m.n.m. V pozadí jsou zasněžené vrcholky hor. Navštívil jsem tam řadu cestovek a propagoval naše hotely a měl radost, jaký je tu o Karlovy Vary zájem. Bavil jsem se s paní prodávající letenky ČSA a ta mi řekla, že týdně s nimi lítá do Prahy 300 Kazachů. Na cestě na letiště se spustil přívalový déšť. Autobus zastavil asi 250 metrů od letiště, zbytek jsem šel pěšky. Po minutě jsem byl již mokrý skrz na skrz a volá na mě policajt, ať jdu na stranu. Nepochopil jsem, šel jsem dál. Poté druhý policajt již značně důrazně, že musím z chodníku pryč. Schoval jsem se pod střískou restaurace, kde mi bylo vysvětleno, že jede prezident. Když jsem pak ukázal prstem směrem k projíždějící koloně, okamžitě jsem byl okřiknut, ať si dám pozor. V okolí jsou prý odstřelovači a mohli by mě zastřelit v domnění, že mám pistoli.To, co mě na Kazachstánu hned po překročení hranic zaujalo, byl pohled na nebe. Měl jsem velmi zvláštní pocit, který se mi pak opakoval a rezonoval s nadpisem jedné knihy s názvem "Kazachstán -země divů ". V noci jsem tu měl velmi živý sen. Odehrával se na pláni s červeným pískem a skalami. Ve snu jsem měl řadu rozhovorů s lidmi, co znám a po probuzení jsem si z toho dost pamatoval. V pozadí hrála mystická hudba, kterou jsem slyšel i po probuzení a ve snu jsem cítil i vůně. Když jsem se ze snu probudil, chtěl jsem zpátky do toho snu. Při letu do Astany, nahoře nad mraky se mi sen vrátil a já toužil po tom být na té červené pláni.

Astana je město s velmi moderní architekturou. Od té doby, co byla v roce 1997 prohlášena za hlavní města, ztrojnásobila počet obyvatel. To doprovázela masivní výstavba a architekti se tu skvostně vyřádili. Kde na to vzali? Ropa, uran, vzácné kovy. Obrovská prostranství lemovaná mrakodrapy a netradičními budovami - působí to impozantně - trosku jako město budoucnosti, ale v pohledech místních lidi jsem neviděl zařící spokojenost a ani životní energii jako v Almaty. Městu totiž dle mého cítění chyběla duše.

Přeletěl jsem do Novosibirsku a druhý den večer nasedl na vlak transsibiřské magistrály. Přes noc jsem se přesunul do Krasnojarsku (11 hodin), tam jsem si dal 4 hodinovou pauzu, při které jsem navštívil fitko a dal si sprchu a pokračoval do Irkutsku (dalších 18 hodin). V prvním vlaku jsem vyzkoušel jet druhou třídou. V uzavřeném kupé jsem sice měl dost místa na spaní, ale jeli se mnou dva chrápající dědulové, takže spánek nic moc. V druhém vlaku jsem jel již třetí třídou, takže, když jsem ležel, tak mi každou chvílí někdo zavadil o nohy - prostě jsem se nevešel. A děti (6 letej kluk a dvě asi 10-ti letý holky) byly tak rádi, že se vidí, že dělali rámus až do půl jedné v noci. Takže, pokud jde o pohodlí a o spánek, tak cesta nic moc. Ale o to tady vůbec nešlo. Jako cestovatele mě naplnila radost, že jedu po transsibiřské magistrále a pohledy na nekonečné lesy vynahradili veškerý diskomfort.

V Irkutsku jsem nasedl na autobus a přejel přímo do centra Bajkalského jezera - na ostrov Olkhon. Tento ostrov proslul svou okouzlující přírodou a tím, že je rájem šamanů. Hned jsem zamířil k místní skále "Šamance", která se vyznačuje výjimečnou energii. Všude kolem jsou barevné ozdoby na stromech, skalách a totemy, které upozorňují na důležitost místa. Po téměř dvou dnech na cestě jsem však před hlubší meditací upřednostnil koupel v jezeře a z vody jezera jsem si uvařil oběd.

Hned vedle Šamanky začínala písečná pláž. Foukal vítr, který vytvářel slušné vlny, takže to celé působilo jako u moře. V písečných dunách rostly stromy a já si mezi nimi našel pěkné, skryté místečko asi 2 km od města a Šamanky a postavil si tam stan. Večer se z dálky ozývalo rytmické bubnovaní a já se tak snáze dostal do transu.

Ráno jsem si sbalil jen ty věci, o které bych vážně nerad přišel, nechal postavený stan a vydal se podél pobřeží. Písečné duny vystřídaly krávy na pastvinách a voda v jezeře již nevypadala tak čistá. Tak jsem šel poprosit místní o vodu. S radostí mi vyhověla a šla mi ukázat hezká místa na pláži, kam si šla právě vyčistit zuby. O kousek dál byly z kamenů vytvořeny různé šamanské obrazce.

Cesta dál po pobřeží vypadala jednotvárně, tak jsem se rozhodl jít do kopců lesem směrem na druhou stranu ostrova. Chtěl jsem vyjíit na vrchol hor, abych viděl na druhou stranu ostrova. Prodíral jsem se panenskou tajgou směrem vzhůru a hlavním orientačním bodem bylo slunce. Les byl kouzelný, ale docela jsem se při tom poškrábal. Po dvou a půl hodinách vrcholový hřeben nebyl stále k dohlednu. Připomněl jsem si, že není tak důležitý cíl, ale cesta sama, a rozhodl se vrátit zpět. Podle mapy jsem poznal, že jsem byl již za polovinou přechodu ostrova, ale ostrov je vytvořen tak, že z jedné strany pohoří stoupá pozvolna. Z vrcholu je to pak strmý svah dolů, který pokračuje i pod hladinu a svažuje se až do hloubky 1642 m a tím tvoří nejhlubší jezero světa (Bajkal je také největší zásobárna sladké vody na planetě). Uvařil jsem si na plácku mezi křovisky oběd a vydal se zpět dolů - tentokrát podél říčního koryta. Sice to byla delší cesta, ale alespoň byla snazší na orientaci. Po hodinách strávených v lese jsem se cítil velmi očištěn a připraven na další velké přesuny.

Vrátil jsem se unavený, ale velmi spokojený do stanu (k velké radosti se mi nic neztratilo). Večer jsem opět slyšel zvuk bubnů. Vstal jsem před východem slunce, sbalil stan a šel k Šamance. Při ranním slunci místo vypadalo vskutku magicky krásné a teprve teď jsem si naplno vychutnal energii tohoto místa.

Od skály Šamanky na břehu Bajkalského jezera jsem se vypravil zpátky do Irkutsku. Cedule ve městě ukazovala odjezd autobusu v 7 ráno, ale ulice byly prázdné a linka v 7 byla viditelně zrušena. Další autobusy vyráželi až v 9 a mě byla zima. Tak jsem se rozhodl trénovat na Mongolsko a zkusil stopovat. Zastavila mi dodávka s rodinkou a já měl pro sebe super komfortní místo vzadu - čistou podlahu, na který jsem se mohl celej natáhnout. Hodně mě překvapila naše konverzace. Když se dozvěděli, že jsem z Karlových Varů, divili se proč jsem opustil tak léčivé místo a přijel na jejich léčivé místo. Potěšilo mě, že jsou Karlovy Vary tak populární i v srdci Sibiře.V Irkutsku jsem si koupil jízdenku na vlak a šel jsem se natáhnout ven na římsu před nádražím. Co člověk nezažije za zajímavé setkání, když si tak lehne na zem na hlavním nádraží?! . Nejdříve za mnou přišla taková babička a skoro se na mě rozčilovala, že ležím na studený zemi a že nastydnu. Tak jsem ji poslechl a vytáhl si spacák. Pak dorazili dva pobudové a chtěli peníze. Obzvláště jeden byl dost vytrvalej, ale když jsem vydržel, tak nakonec oba odtáhli. Pak přijela policie. Podívali se na mě, ale nechali mě bejt. Ale pak se zatáhlo a já ve vlastním zajmu místo opustil. V hale na nádraží jsem si stoupnul k automatu na lístky a nechal si ve vedlejší zásuvce nabíjet tablet. Za chvíli na mě přiběhla nějaká místní, ať to hned vyndám, že se to nesmí. No tak jsem si to dobil v kavárně nad hrnkem čaje.Jízda do Ulan-Ude byla asi ta nejpříjemnější jízda vlakem v Rusku. Konečně totiž šlo otevřít okno v kupé a nebylo takový vedro. A spolucestující byli v noci nehluční, takže se dalo trošku i spát. Pár hodin jsem si poseděl po ránu v Ulan Ude na nádraží a nasedl na místní vláček k hranicím s Mongolskem. Asi dvě zastávky před cílem nám bylo oznámeno, že po příjezdu do cílové stanice nemáme vystupovat, že přijde kontrola. To se mi ale vůbec nelíbilo, znamenalo by to nepříjemné zdržení. Když pak do kupé přišla sympatická žena se slečnou a řekly mi, že vystupují o zastávku dříve a vezmou si taxíka do města ležícím na druhém hraničním přechodu, neváhal jsem a šel jsem s nima. Skončili jsme v neskutečné díře. Špinavé město s a zrovna žádný taxík. Když jsem po hodině pochopil, že zas tak rychle odtud neodjedeme (paní volala známým taxikářům, ale ty měli zrovna siestu), tak jsem si na zastávce uvařil čočkovou polévku a dal jsi ji s chlebem z místního obchůdku. Spustila se bouřka, ale naštěstí už konečně sehnala taxík a jeli jsme.Přenocoval jsem v hotelu v Kjachtě a ráno vyrazil na hraniční přechod. Byla neděle a já si nebyl jistej, jestli bude přechod otevřen. V mém průvodci Lonely Planet se psalo, že přechody pracují pouze od pondělí do pátku od 9 do 5 nebo 6. Ale paní i recepční v hotelu mě ubezpečili, že přechod je otevřen celý týden. Jenže cizincům (a možná i všem) je pěší přechod zakázán. Znamená to, ze sebe musíte k někomu přidat do auta. Po osmé jsem dorazil k zavřené bráně a hned se o mě téměř poprali řidička osobáku s řidičem minivanu o to, kdo z nich mě převeze (samozřejmě za peníze). Vybral jsem si tu ženskou, protože stála první. Do auta se k nám přidali ještě tři ženy, které k hranicím také přišly bez auta. Jedna z nich byla z Kyrgyzstánu a udělala nějaký přečin (přetáhla lhůtu víza). Takže ji Rusové dlouho nechtěli pustit dál. Nakonec ji ale pustili, ale Mongolové ji vrátili zpátky. Paní asi chtěla něco levně koupit v Mongolsku a převést to přes hranice, protože jiný důvod k návštěvě asi neměla. Skončil jsem v městě blízko hranic, které bylo plné pašeráků. Chtěl jsem urychleně vypadnout, ale v Mongolsku nic nejde zas tak rychle. Po hodince a půl se konečně naplnil taxík a odjel jsem do třetího největšího města Mongolska - Darchanu.V Darchanu jsem byl lehce ztracený. Po dlouhé době (nebo vlastně snad úplně poprvé) jsem byl v zemi, kde si s většinou obyvatel nerozumím ani nepřečtu nápisy. Občas tu tedy někdo umí trošku rusky či anglicky, ale vysvětlit taxikářům a autobusákům, kamže to vlastně chci, se ukázal byt dost velký problém. Můj plán bylo jet podle doporučení průvodce velký okruh Mongolskem. A první zastávka byl zapadlý buddhistický klášter ležící 27 km od silnice. Musí se tam jedině jeepem. Jenže ten byl hrozně drahý, tak jsem se nakonec tedy domluvil s řidičem, že si řeknu, aby mě vyhodil u cedule a že to zkusím dostopovat. Koukal na mě teda trošku jako na blázna. Pak se ale ukázalo, že když jsem odmítl zaplatit cenu za celé auto, tak mě jen přehodil jinému taxikářovi. Už v tom okamžiku jsem začal pochybovat, jestli je výlet ke klášteru dobrý nápad. Konečně jsme vyjeli a začali se stahovat mraky. Silnice byla dobrá, ale na žádnou ceduli s nápisem s klášterem jsme nenarazili a já se smířil s tím, že holt tenhle klášter nenavštívím. Dorazil jsem do druhého největšího města Mongolska - Erdenetu. V silném dešti se dosti ochladilo a chvíli mi zabralo než jsem našel hotel, který měl volno. Vůbec neměl označení hotel - jen název v azbuce. Naštěstí jsem měl ale průvodce, kde ten název byl zmíněn.

Druhý den jsem měl v planu přejet do míst, kde ležívalo hlavní město říše Činghis Chána a u toho ležel druhý ze tří buddhistických klášteru v zemi. V průvodci se psalo, že minibus jezdí denně do města, které je asi "jen" 180 km od kláštera a že cesta trvá asi 7 hodin. Jenže se tam nepíše, v kolik minibusy odjíždějí. Tak jsem radši šel hned ráno a byl tam kolem půl 8. Stanoviště minibusu bylo zatím prázdné a stálo tam jen pár taxikářů, kteří mi potvrdili, že se odtud do Cecerlegu opravdu vyjíždí (smáli se mé výslovnosti tohoto názvu města). Tak jsem se usadil, posnídal jáhlovou kaši a čekal. Po 8 přijel první minibus a pak další. Ale moc pasažéru tam nebylo. Přiběhlo ke mně pár holek a začaly jsme se spolu domlouvat. Pomoci slovníčku v knížce jsem procvičoval mongolskou výslovnost a pak mě za doprovodu smíchu učili počítat do sta. Spolu jsme si zacvičili a čekání hezky utíkalo. Kolem půl 10 konečně dorazil "můj " minibus. Domluvili jsme se na ceně a vše vypadalo OK. Po půl hodině mi však při mytí auta oznámil, že se odjíždí až v 5 odpoledne. Tím mi udělal čáru přes rozpočet. Uvědomil jsem si, že bych neměl šanci dostat se do Ulanbatoru včas, abych stihnul letadlo do Gobi. Večer před tím jsem totiž dostal takový spontánní nápad, že místo stopem do pouště radši poletím a spočítal jsem si, kdy tak můžu v Ulanbátaru být. Letenku jsme si hned koupil po internetu. Tohle zpoždění znamenalo, že bych se ten den neměl šanci dostat ke klášteru. Od kláštera to totiž do hlavního města bylo 8 hodin po špatné cestě a den po tom byl můj let. Zvažoval jsem možnost jít na stopa, ale protože mi řidič vysvětlil, že se jede cestou, kterou ani nemám na mapě, tak jsem to zamítl. Ještě jsem si říkal, že bych se pokusil změnit si datum odletu, ale zrovna ten den internet v celém městě nefungoval. Internetové kavárny (kterých je tam spousta) byly bud zavřené, nebo mi v nich bylo řečeno, že dnes internet nebude.Zasmál jsem se tomu, jak mi Mongolsko hatí mé plány a nasedl do minibusu do Ulanbátaru. Jakoby na mě cekali. Hned jak jsem se usadil, jsme vyrazili. Cestou jsem pozoroval působivé scenérie - zelené pláně a kopce, stáda koní a krav, občasné jurty a začal se sžívat s životním rytmem Mongolu.V Ulanbátaru se mi po jistých peripetiích povedlo nasednout na správný autobus a asi po hodině hledání našel přijatelný hostel. A v něm jsem potkal dvě Češky - jednu žijící v Německu a jednu ve Francii. Ani jsem netušil, jak jsem byl nevypovídanej. Hodiny a hodiny jsme povídali. Ivana mi ukázala fotky kláštera, kam jsem se chtěl původně dostat a řekla mi, že cesta byla opravdu hrozná a že to snad za to ani nestalo. Já měl radost, že klášter vidím aspoň zprostředkovaně z fotek. Z původního města Činghistánovi říše se zatím stejně nic pořádného nenašlo. V noci jsem se vzbudil hlady a uslyšel bouchání na dveře od hostelu. Když dlouho nikdo neotvíral, tak jsem šel otevřít já. Byli to další cestovatele od Bajkalu a jedna z nich byla Češka žijící v Anglii. Uvařil jsem si těstoviny a povídali jsme o tom, jak se dají na místě zařídit víza do Číny.Dnes jsem navštívil místní buddhistický klášter (jeden ze tří největších v zemi), vyfotil si místní šamanské centrum (šamanismus je zde druhé nejrozšířenější "náboženství" a šel se kouknout na kostru dinosaura. Na hlavním náměstí byla speciální výstava unikátní kostry Tarbosaura baatara (příbuzného Tyranosaura rexe). Kostra je úplná z 75-80 %. Kostra má zajímavou historii. Loni v květnu byla i přes protest mongolského prezidenta prodaná na burze v New Yorku. Ale i díky studii amerických paleontologů, kteří potvrdili, že daný druh dinosaura se vyskytuje jen v Mongolsku a tím pádem musela být ze země vyvezena ilegálně, se povedlo letos v květnu u soudu vyhrát kostru zpátky. Jen před pár dny byla kostra převezena do města. Mongolové se radují, že mají zpátky kus národního pokladu a výstava byla zdarma a bylo narváno.Ale čím mi Ulanbátar udělal největší radost, byl široký výběr veganských potravin. Po ránu jsem při procházce našel hned 2 veganské restaurace a 1 vegetariánskou. Navíc v obchodě se dá koupit hodně rostlinných náhražek masa. Dnešek jsem tedy zasvětil hodování a odpočinku a doplňování vitaminů a bílkovin do těla před odletem na jih Mongolska - do pouště Gobi.

Letadlo z Ulánbátaru do Dalanzadgadu bylo hodně malý a tak to pěkně házelo při vzletu a přistáni. Naštěstí to můj žaludek vydržel. Na letišti uprostřed polopouště Gobi na nás čekalo překvapení. Stovky lidí tam byly připravený na odjezd oficiální návštěvy premiéra Mongolska. Ale žádný z autobusáků mě nechtěl vzít do města, protože měli plno. Tak jsem se rozhodl, že těch cca 7 km dojdu pěšky. Po pár set metrech mi však zastavilo auto a v něm policejní ostraha. Takže jsem se do centra města dostal zdarma, rychle a bezpečně :)Hlavní atrakci národního parku Gurvan Saichan je 100 km dlouhý pas písečných dun Chongorys els, rokle Yolyn Am a naleziště dinosauru Bajanzag. Hned, jak jsem dorazil do centra, si mě odchytl řidič džípu a nabídl mi tenhle 500 km okruh za cca 280 USD. Samotnému se mi to ale platit nechtělo - stále jsem doufal, že najdu nějaké spolucestovatele, s kterými bychom se podělili o náklady. Jenže hotely v městě zely prázdnotou. Tak jsem se rozhodl, že tam zkusím dostopovat. Ráno jsem se vydal z města směrem k národnímu parku. Nebavilo mě čekat, tak jsem se vydal po hezké asfaltové silnici a asi po 5 km mi zastavil mikrobus. Asfalt záhy skončil a už nás čekala polní cesta či jen neprojezděný terén. Pokud se cesta řidiči nelíbila, prostě sjel mimo cestu a jel, kam se mu zachtělo. Obdivoval jsem, jak se v tom dokážou orientovat. Takže kolem 10 ráno jsem byl téměř na půl cestě k dunám - v městečku ve středu národního parku. Našel jsem silnici směrem k dunám a tam se usadil a čekal. Přišli za mnou místní, pozvali mě k sobě do jurty. Ta byla dost luxusní s moderní televizí. Majitel mi nabídl, že mi půjčí motorku, na které se k dunám dostanu. Jenže tu se mi moc nedařilo nastartovat a navíc neměla funkční brzdu. A já neměl dobry pocit z toho, že se sám vydám na 120 km cestu (ne-cestu). Obával jsem se, že bych se buď ztratil nebo se motorka rozbila. Takže jsem nabídku odmítl a vrátil se na stopa. Čekal jsem tam 6 hodin a za celou dobu tím směrem projel pouze jeden minibus, kterej mi nezastavil, protože byl plnej.Tak jsem si kousek stranou od města našel super dolík v zemi, kde jsem byl chráněn před větrem, a vyspal se tam pod širákem. Ráno jsem se vydal na cestu zpět. Bylo to asi 96 km a já si řekl, že buď mi někdo zastaví, nebo to za ty tři dny nějak dojdu zpět. Vody a jídla jsem měl docela dost. Procházel jsem pustinou a užíval jsem si to. Nejsilnější zážitek bylo, když mi křížila cestu "karavana" 4 velbloudů. Takhle jsem si poušť představoval a skoro jsem si přál, aby ještě nikdo dlouho touhle cestou nejel. Ale po chvíli jel narvaný džíp. Zastavil mi a já se nějak vměstnal mezi plnoštíhlé Mongolky na zadních sedadlech. Za dvě hoďky už jsem byl ve městě s plánem najít někoho, kdo se se mnou podělí o džíp, nebo ho teda zaplatit sám - opravdu jsem chtěl vidět ty duny.

V supermarketu jsem narazil na bělošku. Oslovil jsem si a s radostí zjistil, že by chtěla okruh také podniknout. Jenže jako na potvoru, zrovna nikde nebyl žádný volny džíp k mání. Naštěstí Inessa (německá PhD studentka medicíny, které prováděla výzkum po mongolských nemocnicích) měla s sebou tlumočníci, která nám pres známé jejího otce džíp sehnala a druhý den ráno jsme vyrazili na cestu.Džíp vlastnila vysmátá Mongolka, která si naštěstí s sebou vzala bratra, že se budou střídat o řízení. Byli oba velmi přátelští a já se cítil jako na rodinném víkendovém výletě. Většinu cesty řídil on a jízda sama o sobě byla zážitkem. Párkrát jsme zabloudili a já se obával o dostatek benzínu. Jednou nás to pěkně vyhodilo, když prudce najel na kopec. Džíp se ocitl na levých kolech a už to vypadalo, že se převrátíme. Řidič pohotově zareagoval a stočil volant doprava. Auta se pokolíbalo na druhou stranu a zase to vypadalo, že se překlopíme, tentokrát doprava. Džíp se pak však srovnal a my pak chvíli rozdýchávali tenhle adrenalinovej zážitek. Opravdová legrace však začala, když se řízení chopila ona. Vesele se chytla volantu, pořád při tom něco bráchovi povídala a furt se u toho smála. Náhle ji více než kdy před tím, začali zajímat okolní scenérie, které si při jízdě i fotila na mobil. Výmoly na cestě a nerovnosti terénu ji ale moc nezajímali, takže před nimi moc nebrzdila. Takže to s námi házelo a já se taky uhodil hlavou o strop. Brácha to však, naštěstí pro nás, dlouho nevydržel a po pár kilometrech sestru od volantu vyhodil.Dva dny na cestě byly plné zážitků. Nejdříve jsme navštívili naleziště dinosaurů. Poté jsme skončili na návštěvě u známých, kde nám nabídli oběd - bezplatně. Mongolové jsou známí svou pohostinnosti. Pokračovali jsme k dunám a po nějakém tom bloudění jsme se tam k naší velké radosti dostali. Duny jsou opravdu okouzlující. 100 km na délku, několik na šířku a ty největší až 300 m vysoké. Hned jsme vyrazili k těm největším a vyškrábat se úplně nahoru strmým svahem polosypkého písku mi dalo dost zabrat. Výhled ze shora byl však úchvatný. Dolů jsem se svezl na alumatce, která to ovsem nevydržela a protrhla se.K večeru jsem se ubytovali u místních v jurtě a vydali se na výlet na velbloudech. Dvouhrbí velbloudi jsou zvířecí ozdobou Gobi a jízda na nich k návštěvě dun prostě patří. V jurtě se mi spalo velmi dobře a ráno před východem slunce jsem se vydal k dunám. Bosky jsem po nich běhal a vychutnával si tu nádheru. 

Ani se mi nechtělo odtud pryč. Jenže slunce se škrábalo výš a výš a začalo pálit a já si uvědomil krutou realitu pouště. Vrátil jsem se lehce spálený do jurty a po snídani jsem vyjeli směrem zpět. Čekala nás rokle v horách, což byla velká změna prostředí. Pršelo, rokle byla zelená a na místech byl ještě sníh. Unaveni jsme se vrátili do města a s Inessou jsme se shodli, že za jeden víkend se toho dá zvládnout opravdu hodně. Gobi mě okouzlila a zapsala se mi do paměti svoji drsnou krásou.

Do Pekingu jsem přiletěl letadlem z Ulanbátaru. Při cestě na letiště jsem se bavil s jedním Francouzem a ten mi doporučil, že nemám zapomenout v Pekingu navštívit mauzoleum Mao Tse Tunga. Že prý tam vládne jedinečná atmosféra. A tak jsem ho poslechl a mé první kroky v Číně směřovali přímo na náměstí Nebeského klidu.

Hned při vstupu na náměstí mě zaplavila síla toho místa. V hlavě se mi začala objevovat myšlenka: Máme rádi Maa a když jsem se tomu otevřel tak i já pocítil zvláštní lásku k tomuto zesnulému vládci. Bylo to tak silné, že mě to téměř dojalo k slzám a já pochopil, jakou sílu může mít davová hypnóza. Vzpomněl jsem si na záběry ze Severní Korey, kde oplakávali svého zesnulého vládce. Tehdy mi to přišlo hrané, nyní jsem vnímal ty bouřlivé projevy emocí jako skutečné.

První noc jsem se ubytoval v hotelu asi 100 m od východní brány Zakázaného města. Měl jsem asi nejlepší ubytování za celou moji cestu - klimatizovaný pokoj s vlastní vanou a když vezmu v potaz lokalitu, tak to ani nebylo tak drahé. Brzy ráno jsem vstal, dal si koupel a stoupnul si do fronty na lístky do Císařského paláce - známého jako Zakázané město. Strávil jsem tu pár hodin a nejvíce mě zaujala zahrada a zeď s devíti draky. A teď si vlastně uvědomuji, že nejen tam, ale i v ostatních místech Pekingu mě draci přitahovali svou magickou silou.

To hlavní, co jsem z Číny chtěl vidět byla Velká čínská zeď. Po první noci strávené v hotelu jsem se přemístil do hostelu, který již byl dále od centra. Najít ho byl pro mě velký problém. Pomoci tabletu jsem si uložil mapu, kde měl hostel být. Jenže jsem si to neuložil tak, abych viděl ulice v čínských znacích, takže mi to bylo skoro k ničemu. Místní o hostelu neslyšeli a já tam bloudil a bloudil. Nakonec jsem zašel do restaurace a požádal je, jestli si můžu zavolat. Recepční z hotelu dlouho komunikovala se servírkou, pak se mnou, pak zase se servírkou a ani po 5 minutách mi servírka nebyla schopna vysvětlit, kam mam jít. Pak přišla barmanka, která měla o trošku více rozumu, požádala mladé realitní agenty, kteří tam zrovna obědvali a ti mě zavedli do své kanceláře, kde si mě pak recepční z hostelu vyzvednul. Ukázalo se totiž, ze google maps ukázal hostel na jiném místě (asi 250 m mimo)...

Další den ráno jsem se vypravil k odlehlejší oblasti velké čínské zdi. Na mapě jsem si našel místo, které mě zaujalo a mapa ukazovala, že tam vede železnice. Tak jsem šel na nádraží. Tam si mě mezi s sebou přehazovaly ženský na kasách a výsledkem bylo, že tam kam chci vlak nejede. Jenže já byl odhodlanej se tam dostat. Našel jsem si vlak, kterej jel podobným směrem. Ve vlaku jsem se pak dal do řeči s mladým učitelem práv a studentama kinematografie. Ti mi tedy potvrdili, že tam vlak nejede. Ale doporučili mi jiné místo, které je blíž a také bez davů turistů. Bavili jsme se lámanou angličtinou. S překvapením jsem zjistil, že učitel práv si v Pekingu vydělá měsíčně v Pekingu cca 30 000 Kč a že průměrný plat je asi 16 000 Kč. Peking je totiž na Asii dosti drahé město a vůbec nepůsobí jako rozvojová země. Můj průvodce z roku 2000 psal o dvou linkách metra. V současné době je jich už v Pekingu 17, z čehož většina byla otevřená v posledních 5 letech. Organizace dopravy je v Pekingu zvládnutá naprosto výborně a metro je čisté a klimatizované. V Číně je také cítit, že je to země na vzestupu. Na rozdíl od stagnující Evropy, tady je rok od roku vidět pokrok a to působí pozitivně na morálku obyvatel. Návštěva Číny ve mě zanechala silný dojem a uvědomil jsem si tam jisté ekonomické souvislosti.

Takže zpátky do vlaku: Číňan - učitel práv se asi po hodině zeptal průvodčího jestli teda nejede vlak do toho místa, kam jsem původně chtěl jet. A on začal pokyvovat, že tam vlak staví. Takže jsem se utvrdil, že je občas dobře nikomu jinému nevěřit a rozhodnout se podle sebe. Se studenty kinematografie jsme probrali české režiséry a jejich filmy. Moc chválili filmy Miloše Formana, Jana Svěráka a Věry Chytilové a znali dokonce i Kunderu. Po 4 a půl hodiny jsem stanul pod Velkou čínskou zdí.

Byla sice mlha, ale zážitek z návštěvy byl úžasný. Strávil jsem asi 2 hodiny na a kolem zdi na místech, kdy ji nikdo v posledních staletích neopravoval a za celou dobu jsem nepotkal živáčka. Byla to docela makačka vylézt až na konec, kde zeď vystřídala přirozená bariera: strmý skalní hřeben. Fakt jsem si to užil a vydal se na cestu zpátky do Pekingu. Jenže jsem dole ve vesnici zjistil, že mi jaksi chybí tílko, které jsem si sundal a přivázal na batoh. Vrátil jsem se asi kilometr zpět, ale tílko nikde. No a jak sehnat v neděli odpoledne tričko v čínské vesnici (potřeboval jsem ho, jinak by mě asi nepustili do autobusu a metra). Tak jsem nejdříve zašel do jednoho baráčku. Z dálky jsem volal na pozdrav, aby se mě nelekly - byly tam jen dvě babičky. Ukázal jsem na její triko a pak na sebe a ona mě hnala pryč, protože si asi myslela, že ji chci to její tričko sebrat. Tak jsem šel dál. Po cestě se na mě usmíval jeden starší Číňan a sám od sebe mě zdravil. Tak jsem k němu vyrazil - měl podobnou velikost jako já. Vysvětlil jsem mu (rukama nohama), co se mi přihodilo. On pak sundal tričko, já si ho oblékl, usmáli jsme se na sebe, já mu poděkoval a dal mu za něj, co si řekl - asi v přepočtu 70 Kč a šel jsem na autobus. Tak tak jsem doběhl poslední autobus jedoucí směr Peking toho dne a smál se, jak vtipně se to vše vydařilo.

Další dny vysvitlo slunce a v Pekingu odpoledne bylo ukrutné vedro (oficiálně 36, ale na asfaltu velkých silnic - to byla pořádná sauna). Navštívil jsem během dopoledne známé chrámy - oltáře nebe a měsíce, kde jsem si udělal mály harmonizační rituál, olympijský stadion - kde na mé dolehl ten zvláštní pocit, který ve mé olympiáda vyvolává: soupeření, ale zároveň i spojení národů celého světa, letní palác, kde jsem se dračí lodí projel na jezeře. Asi nejvíce na mě zapůsobil chrám zasvěcený památce velkého učitele - Konfucia. Jako poslední zastávkou před odletem do Evropy byla návštěva místní zoo. Chovají tu velké pandy a byly fakt moc roztomilé. Odlétal jsem s pocitem, že se do Číny ještě toužím vrátit