8. Západní Sahara, Mauritánie a Senegal (prosinec 2018)

Mauritánie ve mně vyvolávala už léta cestovní zájem, poslední měsíce před odletem i strach. Dle vládní organizace Velké Británie byla místa, kam jsem se chtěl podívat, na mapě označena červenou barvou s popiskem: "Necestujte sem". Zbytek země byl pak zakreslen oranžovou barvou: "Přehodnoťte nutnost cestovat". Mauritánie se proslavila únosy cizinců. Kvůli špatné bezpečnostní situaci v zemi se dokonce přesunula slavná Rallye Paříž-Dakar do Jižní Ameriky.

Mě i přes tato varování země lákala a měl jsem silný pocit, že mám jet. Psychicky jsem se na to připravoval. Představoval jsem si různé scénáře nebezpečných situací a pokoušel jsem se prodýchat a rozpustit strach, který mi daná situace vyvolávala. Navštívil jsem i několikadenní terapeutický workshop: "Umění žít, umění umřít" a čelil v něm svým strachům. Sepsal jsem svou poslední vůli a mentálně se odpoutával od věcí a blízkých lidí. Prožil jsem meditaci smrti a "vrátil" se do těla z pocitem touhy a radosti ze života.

Výsledným efektem mých příprav bylo, že jsem před vstupem do země strach už téměř necítil. Přijal jsem možné riziko své smrti. Uvnitř mě ale vládl silný pocit, že se mě smrt ještě dlouho týkat nebude. Navíc jsem pevně věřil, že to v Mauritánii nebude tak horké, jak to vládní organizace prezentují. Dle jiných zdrojů na internetu se do země normálně jezdilo i v roce 2018.

8.1. Údajně nejdelším vlakem světa do nitra Sahary

Tuhle cestu jsem započal na Kanárských ostrovech. Nejvíc mě tam potěšilo, že jsem na sebe navlékl neoprén, půjčil si prkno a šel s ním do vln. Z Gran Canaria se létá do Dakhly, města v Západní Sahaře, v současné době pod kontrolou Maroka. Dakhla mě moc nenadchla. Působilo to tam ale velmi bezpečně.

Druhý den ráno jsem netrpělivě přešlapoval, než se naplnil taxík. Dorazil jsem kolem sedmé a už den před tím jsem zvažoval, jestli raději nepůjdu na stopa. Ale řidič mi byl sympatický, tak jsem vydržel. Byl to Mauritánec oblečený v jejich tradičním oděvu. Po více než dvou hodinách čekání, které mi zpříjemnil východ slunce, jsme konečně vyrazili na cestu. A asi po pěti hodinách jsme dorazili k hranicím s Mauritánií.

Informace o tom, že je dobré si na přechod hranic vyhradit půl dne, odpovídala realitě. Na hranici jsme dorazili kolem 13:00 mauritánského času. Asi po dvou hodinách, poté co jsme zařídili vše nutné na marocké straně, jsme přejeli přes několikakilometrové území "nikoho". Na mapě je vedeno jako součást Saharské arabské demokratické republiky Na mauritánské straně jsme zastihli imigrační úředníky v době oběda, což čekání prodloužilo o více než hodinu. Úředníci a ostraha jedli rukama ze společného talíře sedíce na zemi. A po jídle si dopřáli siestu. A my zatím čekali ve vedru obklopeni hejnem much. Kolem 17:00 jsem unavený nasedl do taxíka a odjel se ubytovat do města Nuadhibú.

Jedním z největších lákadel Mauritánie byla jízda vlakem. Jedná se údajně o nejdelší vlak světa[1]. Měří 2-3 km a vozí se v něm železná ruda. Vpředu mívá 3-4 lokomotivy. Vlak je proslavený tím, že v něm je tolerována doprava černých pasažérů. Prostě si vybereš svůj vagón, vylezeš na něj a jedeš zadarmo. Železná ruda je důležitým exportním zbožím Mauritánie a vlaky jezdí každý den 13-16 hodin dalekou cestu do vnitrozemí k dolům. Cestu tímhle vlakem jsem prostě musel zažít.Spolu s jedním Němcem a Belgičanem, s kterými jsem se seznámil v kempu, jsme vyrazili na nádraží. Dorazili jsme kolem jedné odpoledne. Dle informací na internetu měl vlak odjíždět mezi druhou a třetí hodinou. Zaměstnanci nám řekli, že dnes to bude kolem čtvrtou až pátou. Nevadilo nám čekat. Uvnitř nádražní budovy byl příjemný chládek a dobře jsme si popovídali. Belgičan měl navštíveno více než 150 zemí světa, tak jsem od něj dostal několik dobrých tipů. Kolem čtvrté na nádraží dorazila skupinka pěti Čechů. To jsem fakt nečekal, ale úplně mě to nepřekvapilo, protože Čechy často potkávám na neturistických místech světa. Ve stejný čas nám řekli, že vlak o čtvrté ve stanici nezastaví a že pasažéry vezme vlak kolem sedmé. Přesunuli jsme se ven na písek a čekali jsme tam společně: šest Čechů, Belgičan a Němec. A měli jsme hodně interakcí s místními.

Vlak měl další zpoždění, dorazil o půl desáté večer. Stihli jsme si vychutnat západ slunce a pozorovat noční oblohu. Při noční jízdě vlakem jsme totiž moc koukat nahoru už nemohli. Jízda vlakem nebyla něco, co by si většina lidí užila. Díky tomu, že jsme jeli směrem od přístavu do vnitrozemí, jsme měli prázdné vagóny. Na dně byl však prach z železné rudy. A k tomu spousta písku ve vzduchu. Jízda ve vlaku tak připomínala putování písečnou bouří a v noci byla pěkná zima. Na zimu a prach jsem byl připraven nejlépe z celé naší party. Většinu jízdy jsem strávil ve spacáku se zahalenou tváří a zavřenýma očima. Dokonce jsem měl i roušku. To, co mě však překvapilo, byla intenzita nárazů, které generovalo spražení tolika vagónů dohromady. Při změně rychlosti lokomotiv se vlaky začínaly shlukovat či oddalovat, což generovalo ohromné nárazy. Nárazy byly také velmi hlučné. Navíc to znělo, jako by vlak ostřelovali. A náraz byl tak silný, že jsem měl pocit, že do nás narazila raketa. První hodinu jsem se bál, aby mi to nezranilo krční páteř. Pak jsem si na nárazy zvyknul a naučil se je i předvídat.

Takže, když se ozval varovný zvuk, zpevnil jsem celou páteř. Spát se při cestě ale moc nedalo.

Naše velké zpoždění mělo dvě velká pozitiva. Za prvé se jelo hodně rychle a doba jízdy se zkrátila o 2-4 hodiny oproti normálu. Za druhé, dorazili jsme do Choum už za světla (obvykle vlak dorazí ještě za tmy okolo čtvrté ráno), takže jsme si mohli vychutnat krásný východ slunce. Vlak totiž zpomalil, prach se uklidnil a my mohli vychutnávat začátek pouštního dne. V ten okamžik mě zaplavila vlna radostného nadšení.

8.2. Oko Sahary

Mým dlouholetým cestovatelským snem bylo navštívit Oko Sahary. Je to fascinující formace skalnatých kruhů v srdci Mauritánie. Celé Oko má asi 40 km v průměru, připomíná zřícenou několikavrstvou kopuli. Původ je předmětem diskuze a zajímavé hypotézy vyslovili lidé, kteří věří v existenci mimozemského života a Atlantidy. Ze země však není poznat, že člověk stojí v něčem zvláštním, podobně jako obrazce v Nasce.

S naší partou z vlaku jsme se ubytovali v Ataru u Evropana, který uměl slušně česky. Odtud leželo Oko Sahary asi 250 km. Napsal mi, že se to stihne za den a džíp stojí 100 eur. Když jsem s ním o tom mluvil osobně, začal mi vysvětlovat, že se spletl, že cesta zabere spoustu času po špatné cestě a že to spočítal na 160 eur. Večer mi pak volal s tím, že jeho řidič tvrdí, že cesta se zhoršila a že je na to třeba dva dny a chtěl už po mě 200 eur. Byl jsem z toho hodně zmatený. Celý den jsem dostával i jiné signály, že s mým záměrem není něco v pořádku. Za prvé, mé tělo začalo protestovat. Cítil jsem velkou únavu a tenhle výlet by znamenal 12 hodin v autě navíc. Za druhé, Belgičan, který chtěl jet se mnou, mi nevoněl, a to i když byl čerstvě umytý. Neměl jsem už dobrý pocit z toho, že s ním mám cestovat. Za třetí, potkal jsem Rakušany a ti mi potvrdili, že tam není nic extra vidět. Za čtvrté, rozumněl jsem si s Čechy a chtělo se mi s nimi pokračovat v cestě. Šel jsem tedy na pokoj a začal meditovat o Oku Sahary. Před zavřenýma očima se mi ukázala představa několikavrstvé kopule. Měl jsem pocit přílivu silné energie a velmi zvláštní pocity.

Ráno jsem se probudil a již jsem neměl potřebu místo navštívit fyzicky. Nejlépe jsem se cítil v přítomnosti české skupinky, která odjížděla autobusem do hlavního města a já se k nim přidal. Cestou mi Vláďa[2] navrhl, že bychom se mohli k Oku Sahary někdy vypravit společně vyhlídkovým letem nad pouští. Tenhle návrh mi udělal radost. Cesta do Nuakšottu uběhla velmi rychle. Výborný asfalt, rovné úseky bez vesnic a hodně jsme si povídali. Nejhezčí byl asi 50 km dlouhý pás dun podél cesty.

V hlavním městě se česká skupinka rozdělila. Tři se vraceli na sever do Maroka a dva Vladimírové měli stejný cíl cesty jako já: Dakar.

Hraniční přechod se Senegalem, městečko s názvem Rosso, má špatnou pověst kvůli množství podvodníků a zlodějů. Vláďa v autě opakoval: "No, neexistuje, abychom tam strávili noc!" Dorazili jsme na hranici až za tmy před osmou večerní. Silnice nás totiž nemile překvapila. Oproti luxusní vozovce z Ataru do Nuakšottu to byla samá díra. Řidič i auto byli staří. Jelo se pomalu. A dvakrát zastavil kvůli modlitbě. Většina lidí v Mauritánii přikázání islámu hodně dodržuje. Jiné náboženství tam prakticky není. Hraniční stráž nám řekla, že je přechod už zavřený a dodala: "Přijďte zítra v osm ráno!"Ocitli jsme se ve městě, kde se nám zůstávat moc nechtělo, ale ostatní varianty nám zněly ještě hůř. Takže jsme se vydali hledat hotel. Prošli jsme i temnou ulicí s vírou a pocitem, že na ní jsme ve větším bezpečí než na ulici, kde nás všichni vidí. Aplikace maps.me nelhala a našli jsme hotel, který na ní byl zanesený. Nebylo to nic extra, ale usmlouvali jsme přijatelnou cenu za pokoj pro tři osoby. Moc dobře se mi ale nespalo. Nechtěně jsem nechal otevřené okno a dovnitř naletělo hodně komárů. Navíc mě uprostřed noci vzbudil dusot nohou a hlasy v patře nad námi, na schodišti i před hotelem. Nečekaný ruch ve mě probudil bujnou představivost. Dostal jsem strach, že by nás mohl někdo přepadnout a pokusit se nás unést či okrást. Přeci jen špatná pověst Mauritánie mě úplně klidným nenechala. Zvuky za chvíli stichly a já zas usnul.Ráno už jsem netrpělivě čekal, až Vláďa dokouří a vyrazíme k hraničnímu přechodu. Byl jsem z hranic nervózní a už jsem chtěl mít jejich překročení rychle za sebou. Byl jsem rád, že jsme ve třech, hlídali jsme si navzájem věci a peníze, když se k nám nepříjemně přiblížili domorodci. Přechod hranic a přejezd trajektem přes hraniční řeku proběhl bez problémů. Snažil jsem se prodýchávat nepříjemné pocity z hraničních přechodů, abych mohl být do budoucna víc v pohodě. V tomhle byl super Vláďa. Už jsme společně začali domlouvat cestu do Mali a Burkiny Faso.

Ten samý den jsme dorazili do Dakaru. Senegal působí oproti Mauritánii jako vyspělá a bohatá země. Moc se mi líbila pláž, čisté moře a spousta namakaných a vyrýsovaných kluků, kteří zde hlavně po ránu a v podvečer sportují. Byla to radost pohledět. Celkově to propojení surfařských center a běžecké pláže vytvořilo pro mě moc pěknou atmosféru. Chodil jsem se na pláž nabít, nejen energií moře a slunce, ale i lidí. Měl jsem čas vzpomínat a integrovat zážitky posledních dní. Vnitrně mě potěšilo, že jsem na celé cestě nevyprodukoval žádny plastový odpad. Cestoval jsem s varnou konvicí. Pil jsem výhradně převařenou vodu z kohoutku. Na trzích jsem nakupoval ovoce a zeleninu do svých sáčků či do batohu. V obchodech jsem si koupil rýži z pytle přímo do mé nádobky. Na cestách vnímám velmi silně, jak je země i moře znečištěno plasty. Sebekriticky jsem zhodnotil, že se stále podílím na znečištění planety tím, že cestuji. Přispívám na spotřebě pohonných hmot dopravních prostředků a tím emisi skleníkových plynů a škodlivých látek unikajících do půdy a podzemních vod.

V pátek večer mě Vláďa ukecal, abych s ním šel večer tancovat do klubu. Že prý on půjde lovit ženské a já kluky. Prý to měl být podnik na pláži, tak jsem se těšil na omladinu a oblékl se jako na pláž. K mému překvapení to tam vypadalo úplně jinak. Byl to luxusní podnik u majáku. Dokonce nás do kopce zdarma vyvezli z parkoviště kyvadlovou dopravou a ochranka se k nám chovala s velkým respektem. Uvnitř se nacházela směs bělochů a černochů a řada lidí byla hodně slušně oblečená. Já byl v kraťasech a tílku, takže jsem si z počátku připadal, že nezapadám. Pak jsem začal tancovat a ten pocit mě opustil. Po chvíli jsem si zul i sandály a tancoval jsem bos. Zamyslel jsem se nad svou cestou a změnou prostředí. V pondělí večer jsem s mauritánskou chudinou cestoval velmi nepohodlným vlakem skrz poušť a v pátek večer jsem tady tancoval v podniku na úrovni s výhledem na Dakar. A obě dvě události jsem si užíval. Cítil jsem pocit štěstí, když jsem si propojil zážitky z celé této cesty. Miluju kontrasty.

Největší radost jsem měl z toho, že jsem nepodlehl strachu, že mě neodradily rady vládních organizací a že jsem se řídil svým vnitřním pocitem. Jsem vděčný, že jsem tuhle cestu podnikl. Mauritánie mi ukázala mnoho hezkého.

[1] Tak po podrobnějším průzkumu jsem zjistil, že jsou na světě i delší nákladní vlaky. Tento je asi jedinečný v tom, že je to pravidelná linka, která slouží i pro dopravu osob.

[2] Vladimír Váchal, cestovatel a průvodce, navštívil asi 86 zemí světa a organizuje expedice do málo turistických zemí.