7. Svatý Tomáš a Princův ostrov

(leden 2018)

7.1 Ilheu das Rolas: Rovníková perla Atlantiku

V pátek v podvečer jsem přistál na letišti afrického ostrova Svatý Tomáš. Rezervoval jsem si na bookingu penzion u moře. Vyzvednul mě řidič, ale hned mě upozornil, že penzion je uzavřený a přivezl mě do jiného penzionu v centru. Penzion byl přímo vedle hlavní silnice a pod okny tekla říčka, která páchla jako stoka. Po chvíli debat jsem však akceptoval, že tady na tu jednu noc zůstanu. Ale šel jsem si zkontrolovat, zda mi říkal pravdu. Penzion u moře byl opravdu uzavřen, ale nešel jsem tam zbytečně. Ve vedlejší budově to žilo. Právě se chystali na otevření kavárny. Dal jsem se do řeči s ochotnou běloškou, co uměla slušně anglicky a mimo jiné mi zajistila půjčení džípu a dala mi tip na výlet. Doporučila mi navštívit pláž Jale na jihu ostrova, kde jsou k vidění želvy.

Druhý den ráno jsem se tedy vypravil na jih. Jeep Toyota Rav 4 z roku 1999 už toho měl viditelně hodně za sebou. Do kopce mě předjížděly i místní mikrobusy. Navíc jsem měl pocit, že se naklání na pravou stranu. Nicméně jsem s ním zvládl jet jak po hlavní silnici plné děr a kamenů, tak i neznačenou cestou plnou děr a kamenů. Hned jak jsem místo spatřil, zaplavila mě radost. Panenská pláž s kokosovými palmami, pár budov, dva stany a pár lidí. Na obědě jsem se dal do řeči s mladou Brazilkou, která zde pracovala jako ochránkyně želv. Zacvičili jsme si spolu akrojógu a ona mi objasnila, co tu dělají. Želvy na tuto pláž chodí v noci klást vejce. Ochránci přírody hnízdo označí kolíkem, a pokud je moc blízko moře, tak z něj vajíčka přenesou do hnízdiště nad pláží. Na ostatních místech domorodci želvy loví pro maso, ale tady jsou chráněné. Pláž je ve dne v noci hlídaná. Bylo z ní cítit, jak ji práce baví a dává jí smysl. Úchvatný byl pro mě moment, když jsem malou želvičku dostal do ruky a přenesl ji na pláž a pak pozoroval, jak spolu se sourozenci podniká svou první cestu do moře. Zůstal jsem tedy i na noční safari. Po osmé hodině jsme vyrazili. Průvodce měl čelovku s červeným světlem, které želvám nevadí. Bílé světlo bylo zakázáno. Netrvalo to ani 5 minut a už jsem uviděl první želvu, jak jde klást vejce a pak další a další. Celkem jsem během dvou hodin viděl asi 10 želv. Proces ochranářů probíhal následovně. Počkali jsme, až vyhrabe dostatečně velkou díru a začne klást vejce. Pak už bylo bezpečné se k ní přiblížit. Ochránce želvu změřil a označkoval. Největší krunýř večera měřil asi 110 cm na 70 cm. Viděl jsem přímo, jak z rodidel želvy padají vajíčka do hnízda a také jsem želvě osahal krunýř. Byl to krásný zážitek. Před půlnocí jsem ulehl vedle auta na písku a pozoroval hvězdy. Později jsem se kvůli pocitu zimy přemístil do džípu a noc strávil v autě.

Vzhledem k jejich noční práci místní dlouho spali. Já jsem si dopřál ranní koupel v moři a pokračoval v cestě. Džípem jsem to krosil přes bahnitou cestu plnou kamenů. Byl to náročný terén, na který jsem se musel soustředit. Na snídani jsem zastavil u vodopádů. Místní na mě něco pokřikovali. Po chvíli jsem pochopil, že mě upozorňovali na prasklou pneumatiku. Nechalo mě to v první chvíli úplně klidným. Jenže jsem v autě nenašel všechno nářadí potřebné k výměně pneumatiky. Tak jsem sjel do vesnice. Hned mi přišel asistovat a přihlížet dav domorodců. Rezervu jsem měl poloprázdnou, tak s ní na motorce odjel jeden z vesničanů do přístavu. Sundali jsme píchlé kolo a pak jsme všichni společně čekali na návrat motorky. Bylo to až komické, místní seděli ve třech řadách přes celou vozovku. A čekali. Zřejmě neměli nic lepšího na práci a tohle byla pro ně asi velká zábava. Já se taky bavil. Dostalo se mi vskutku nevídané pomoci a pozornosti.

Opravené auto jsem nechal v přístavu a vyrazil na ostrov Ilheu das Rolas. Malý ostrov u pobřeží, kterým prochází rovník. Na ostrově je jeden moc pěkný rezort s potápěčským centrem a vesnice hned vedle rezortu. Místní byli úžasní. Takhle příjemné lidi jsem dlouho nepotkal. Vypravil jsem se pěšky na okružní cestu kolem ostrova. Kokosové palmy, chlebovníky a banánovníky tvořily velkou část vegetace. Neměl jsem moc vody, ale našel jsem spadlé kokosy a místního kluka s mačetou, který mi kokos otevřel. Hladový jsem se vrátil do vesnice a přilákala mě hudba z domu u cesty. Bydlela v něm rodinka s třemi dětmi a pán domu s dredy působil velmi sympaticky. Poprosil jsem je, aby mi uvařili rýži se zeleninou a horkou vodu. Zatímco se mi vařil oběd, pozoroval jsem dění kolem domu a při tom si tancoval. Šli kolem mladíci, co dostali chuť na chlebovník, což považuji za delikatesu. Jeden z nich pro něj vylezl na strom stojící vedle domu a beze slov se pak podělili i se mnou. Oběd jsem si pak snědl na lehátku u bazénu.

Odpoledne jsem se vrátil k autu. Ten den jsem píchnul ještě jednou. Ojeté pneumatiky nezvládly moji jízdu přes kamenitý povrch a tuhle jsem propíchl dokonale. Hned mi to o sobě dala vědět a během pár sekund byla prázdná. Tentokráte už jsem ale neměl náhradní pneumatiku. Zůstal jsem stát uprostřed pralesa a nejbližší město bylo 13 km daleko. Rozhodl jsem se, že vyměním úplně prázdnou za tu píchlou, ale ještě poloprázdnou.

Ani tentokrát jsem na to nebyl sám. Zastavili mi dva džípy bělochů, s kterými jsem plul z ostrova Ilheu das Rolas. Měli jiný typ auta, takže náhradní pneumatiky mi nabídnout nemohli, ale pomohli mi s výměnou a pak jeli za mnou, kdybych to nebyl schopen dojet do města. Do západu slunce zbývala asi hodina, když jsem vyrazil na opatrnou jízdu s píchlým kolem. Štěstí bylo, že jak jsem se blížil hlavnímu městu, silnice byla stále v lepším a lepším stavu, takže méně děr a kamenitých úseků. Auto se naklánělo na pravou stranu a bylo slyšet a cítit, že to není úplně "cajk", ale jet se na tom dalo. Do města jsem tedy nakonec dojel i s celým mým doprovodem, který mi po telefonu zařídil opravu. Pak mě tam nechali u chatrče, kterou bych na první pohled na pneuservis fakt netipoval. Aspoň jsem viděl, jak se opravuje pneumatika od auta téměř na koleni. Vypadá to velmi podobně jako u výměny duše jízdního kola, s tím rozdílem, že se používají dřevěné klíny a hodně se do toho kope nohama. A trvalo to téměř hodiny.

Za tmy jsem dojel posledních 40 km, což mi vzhledem k množství zatáček zabralo asi hodinu a čtvrt. Byl jsem šíleně unavený. Noc předtím jsem se nevyspal zrovna nejlépe a prožil jsem velmi náročný den. Začal jsem hledat místo na spaní a bankomat, který by mi poskytl hotovost. Obojí se ukázalo být problémem. Ostrovy jsou pro turisty hodně drahé a já se začal obávat, že bych s tím, co jsem si přivezl v hotovosti, nevystačil. Měl jsem v plánu se potápět a najít si slušné ubytování a potápění. A platby kartou umožňují pouze hotely, které stojí tak 150 eur a víc, jimž jsem se chtěl vyhnout. Žádný bankomat mi peníze nechtěl dát. Hlásilo to: "špatná karta". Většina ubytování, co jsem našel na bookingu či google maps neexistovala nebo byla zavřená. Abych ze sebe smyl pot a stres, skočil jsem se ještě vykoupat do moře na stejnou pláž, na které jsem do Atlantiku vlezl po příletu. Navštívil jsem Evropanku, co mi pomohla sehnat auto, v již otevřené kavárně. Řekla mi, že banky před krátkou dobou zablokovaly noční výběry a že přes den to půjde. Hned se mi zlepšila nálada, ale úplně jsem tomu nevěřil a pro jistotu jsem se rozhodl šetřit. Ubytoval jsem se na stejném místě jako první noc, tedy u páchnoucí řeky. Povedlo se mi usmlouvat snížení ceny na 25 eur a lepší pokoj.

Ráno jsem opět zkusil vybrat peníze z několika bankomatů. Bez úspěchu. Jel jsem na domluvené místo předání džípu 2 hodiny před odletem na ostrov Principe. Jenže ani po 20 minutách kluk, co mi auto půjčoval, nedorazil. Poprosil jsem místní, jestli bych si mohl zavolat. Jak jsem zjistil, většina Afričanů neumí moc hospodařit s kreditem. Měli tam nulu. Jeden chlapík byl ochoten si kredit dokoupit, já si pak zavolal, což mohlo stát tak 1 000 dober. Už předtím jsem na něj mával s bankovkou 10 000 dober. On po mě ale chtěl 100 000 dober, protože za tolik si kredit nakoupil. Já mu je odmítl dát. Říkal jsem si, že utratil tak 1 000 dober a že teď má přeci kredit, který může využít pro sebe. Předem jsem mu přeci ukazoval desettisícovoubankovku. On se ale cítil ukřivděně, a ještě se pak doprošoval kluka, co přijel s půlhodinovým zpožděním pro auto, aby mu to zaplatil on. Měl jsem z toho špatný pocit, obdobný tomu, když jsem v Ghaně utíkal před taxikářem, který po mě chtěl několikanásobek rozumné ceny. Tentokrát jsem mu to neměl za zlé, ale víc peněz jsem mu nedal. Asi jsem totiž lépe pochopil jejich mentalitu, která je u černochů jiná než u nás či Asiatů. Nejlépe bych to asi popsal následujícím způsobem: "Oni běloši, jsou bohatí, a tak je přece normální, že se podělí a zaplatí víc. V kmenu (rodině) jsme se taky dělili a ti, co měli víc, dali víc. Jim to neublíží a nám to pomůže." A tenhle způsob myšlení byl v rozporu s mým myšlením a tím, co já pokládám za spravedlivé. Jenže jsem pochopil i jeho jiný pohled na spravedlnost. Celkově to tu byla pro mě zajímavá lekce o mých naučených vzorcích myšlení.

7.2. Bom Bom

Po přistání na letišti ostrova Principe (druhý největší ostrov jednoho státního útvaru) jsem neměl chuť diskutovat o ceně za odvoz a vydal se pěšky směrem k hlavnímu městu ostrova Santu Antóniu, vzdáleném asi 4 km. Po pár krocích mi zastavil džíp a v něm majitel penzionu, kde jsem se chtěl ubytovat. Domluvil jsem s ním cenu o 15 eur za noc nižší, než byla nabookingu, a ještě mi hned půjčil kolo, na které jsem se těšil. Zkoušel jsem, jestli přijme platbu kartou. Řekl mi, že to tu prý nepřijme nikdo a že mám jít do banky pro hotovost. V bance bylo pondělí dopoledne narváno. Sekuriťák mi poradil, jaký lísteček si mám vzít s pořadače a já začal čekat. Ze začátku mi čekání nevadilo. Vzal jsem to jako takový průzkum a pozoroval, jak se s čekáním vypořádávají místní. Po půl hodině, když jsem zjistil, jak pomalu to utíká, jsem sedl na kolo a dojel si nakoupit ovoce a zeleninu. Čekání v bance jsem si pak zpříjemnil konzumací výborného chlebovníku. Asi po hodině a půl na mě přišla řada. Úředník mi řekl, že mám špatný typ lístečku a musím zmáčknout A místo B. A čekal jsem znovu. Když jsem se dostal na řadu, zjistil jsem, že tahle bankovní operace (výběr peněz z karty cizího účtu) je tu zpoplatněna 20 eury. Přišel bych o více než 10 % peněz. Naštval jsem se na bankovní systém a odešel bez peněz. Zažil jsem si tu na vlastní kůži, v jak křehké finanční realitě vlastně žijeme. Tady se bankéři rozhodli zakázat výběry peněz z bankomatu. Podobně by však mohli mocní bankéři jednoho dne zakázat výběry peněz všem lidem. Nebo povolit výběry jen vyvoleným a armádě, aby potlačila případnou revoltu. Vzal jsem si z toho poučení pro příště: vezmu více hotovosti a nakoupím si bitcoin či komodity.

Opustil jsem banku a hurá na kolo. Příroda kolem cesty a usměvaví domorodci mi brzy vylepšili náladu. Pustili mě do rezortu, abych mohl vidět jednu z nejkrásnějších pláží, kterou jsem kdy spatřil. Sjel jsem na kole až k ní a uviděl nápis: "Vstup pouze s povolením, soukromý pozemek". I přes zákaz jsem pokračoval opatrně dál. Dalekým obloukem jsem se vyhnul strážci a obsluze baru a na okraji pláže jsem si mezi kameny krátce zašnorchloval. Pak jsem se zas nenápadně vytratil z rezortu a pokračoval v cestě kopcovitým terénem. Asi za půl hodiny jsem dorazil k Praia Grande. Tam byly nápisy ve smyslu: "Pláž dočasně uzavřena, vstup pouze s průvodcem". Vykašlal jsem se na ceduli. Už jsem byl tak natěšený, že přejedu pláž a tím si zkrátím cestu. Představa, že se budu muset vracet zpátky stejnou cestou, se mi vůbec nelíbila. Pláž byla chráněna kvůli želvám, byla poseta označenými kolíky mapujícími hnízdiště želv. Písek tam byl tak jemný, že se ani na mokré části nedalo jet na kole. Pláž měla určitě přes 1 km a pocítil jsem úlevu a radost, když jsem došel na její konec bez toho, abych tam na někoho narazil a musel se ze své přítomnosti na zakázané pláži zodpovídat. Když na to teď vzpomínám, tak mi tahle pláž ukázala můj vztah k autoritám a jak nerad porušuji zákazy. Učil jsem se tam neposlouchat zákazy, když můj vnitřní hlas říkal něco jiného.

Odpoledne jsem strávil odpočinkem ve městě a večer šel do centra. S nakoupeným jídlem jsem se usadil na lavičku před kostelem a cítil se moc dobře mezi místními. Přemýšlel jsem o množství odpadků, které potkávám v Africe téměř na každém rohu. Snažím se na svých cestách minimalizovat svoji ekologickou stopu a kupovat minimálně obalů. Balenou vodu jsem koupil jednu. Nechávám si od místních vodu z vodovodu vždy převařit a naplnit do mé Nalgene láhve a po ochlazení ji pak přeliju do náhradní láhve, či ji pak rovnou piju.

Ráno po východu slunce jsem vyrazil opět na kolo směrem do nejluxusnějšího rezortu na ostrově, jehož součástí je i ostrůvek, jenž jméno rezortu nese: Bom Bom. Tohle místo mě už měsíce lákalo, ale platit cca 8000 Kč za den jsem fakt nechtěl. Měl jsem alibi, jak se dostat dovnitř: měl jsem v plánu zaplatit si tam potápěčský ponor. Vrátný na mě zpočátku koukal trošku divně. Asi pochopil, o co mi jde. Nicméně když jsem mu řekl, že se tam jdu potápět, tak mě pustil dovnitř. Přes dřevěný most jsem přešel na ostrůvek Bom Bom. V restauraci jsem se střetl s koordinátorkou potápěčského centra a dozvěděl jsem se, že všechna místa na dopolední ponor jsou již obsazena. Napůl jsem byl opravdu zklamaný, protože jsem se do hlubin pod hladinu oceánu začal těšit. Napůl jsem byl spokojený, protože můj plán vyšel a dostal jsem se do rezortu bez nutnosti platit. Zeptal jsem se koordinátorky, jestli tam můžu aspoň zůstat a šnorchlovat. Ona odpověděla: "no jasně" a doporučila mi, kde je to nejhezčí. Obešel jsem si pralesní ostrůvek a zažil jedno z nejzajímavějších šnorchlování v životě. Zápolil jsem s příbojem a proudy, prozkoumával skalní lagunu a hejna ryb. Nejdelší ryba měřila asi 1 m. A pak jsem zahlédl asi půlmetrovou chobotnici. Z ní jsem měl velkou radost, tu tak často nevidím, i když se jdu potápět do velkých hloubek. Výborné bylo, že v mém okolí nebyl žádný další člověk. Z rezortu jsem odjížděl unavený a spokojený. Stejně bych tam nechtěl bydlet. Personál byl škrobený a jednal se mnou s nucenou úslužností. Tak, jak je to naučil management hotelu. Oni poslouchali z obavy, aby nepřišli o práci. Já raději bydlím mezi obyčejnějšími lidmi, kteří se ke mně chovají daleko víc přirozeně a od kterých pak úsměv daleko víc potěší.

7.3. Barakudy

Inspirován nádherným šnorchlováním jsem vyrazil do banky. Přijal jsem situaci, že bance zaplatím nehorázně velký poplatek a vyberu peníze. Jenže se ukázalo, že mi peníze ani tak nedají. Prý jsem měl upozornit v ČR banku, že sem cestuji. Rezignovaně jsem přijal realitu. Musel jsem šetřit a vystačit s tím, co jsem si přivezl v hotovosti.

Dalšího dne jsem odletěl zpátky na ostrov Svatý Tomáš a ubytoval se levně v rušném centru hlavního města. Místní dopravou jsem vyrazil na pláže severního pobřeží. Na cestu zpátky jsem stopnul náklaďák a užil si jízdu na korbě se super výhledem. Spočítal jsem si peníze a díky úspoře za ubytování a dopravu jsem měl na jeden ponor. Vypravil jsem se tedy ráno narvaným mikrobusem do Santany. Dorazil jsem právě včas na to, abych se oblékl do potápěčské výstroje a vyrazil na moře. U posledního ponoru na Galapágách, kde jsem byl rok před návštěvou Svatého Tomáše, mě hodně bolela hlava. Před tímto ponorem jsem byl kvůli tomu nervózní. Bál jsem se, že se bolest vrátí. Strach ze mě opadl pár metrů pod hladinou, když jsem se ujistil, že si vše pamatuji a hlava nebolí. Ponor to byl pohádkový. Užíval jsem si mírné proudy a pozoroval ryby. Zahlédl jsem i pár barakud (cca 1 m dlouhých). Zažil jsem pocit souznění s přírodou. Vnímal svůj dech a zažíval podvodní meditaci. Vylezl jsem z vody jako proměněný. Cítil jsem klid a harmonii. Po obědě jsem se vrátil do moře se šnorchlem a užíval si plavání s hejnem sardinek, které kolem mě vytvářelo nejrůznější tvary. Na cestu nazpátek jsem si zas stopnul náklaďák a večer strávil na pláži v hlavním městě.

Na posledních 24 hodin jsem tedy zůstal téměř bez peněz, jen s pár drobnými na jídlo a dopravu. A protože měl pocit, že jsem si splnil vše, pro co jsem tam přijel a cítil jsem se odpočatý a nabitý, tak se dá i říct, že jsem si těch peněz vzal tak akorát. Odnesl jsem si vzpomínky nejen na kouzelnou přírodu, ale i na krásné a usměvavé lidi.

Při této cestě jsem si hluboce uvědomoval, jak mi okolí zrcadlí můj vnitřní vesmír. Píchlá pneumatika, problém s kreditní kartou či hádka o peníze s domorodci - Afrika mi ukázala mé vnitřní strachy. A já tu dostal příležitost si negativní a destruktivní programy myšlení uvědomit a pracovat na jejich rozpouštění. Učím se důvěřovat životu.