6. JAR a Mosambik (prosinec 2016)

6.1. Nosorožci v Africe

Hlavní důvodem zastávky v Jihoafrické republice na cestě do Mosambiku byli nosorožci. Z "Big 5" mi chyběli nosorožci a leopardi, a národní park Pilanesberg sliboval téměř zaručené setkání s nosorožcem.

Nočními lety přes Istanbul jsem ve čtvrtek kolem jedenácté ráno přistál v Johannesburgu. Během hodiny už jsem nasedl do půjčené kia picanto a vyrazil vzhůru na safari. Zvyknout si na řízení vlevo a styl jízdy domorodců mi zabralo jen chvilku. Národní park byl asi 200 km daleko a cestou tam se střídala dálnice s jednoproudovkou. Ta měla většinou tak široký odstavný pruh, že provoz na ní stejně připomínal dvouproudou dálnici. A i když jsem se nevešel na svou půlku silnice, auta jedoucí proti vždycky uhnula.

Nákup potravin byl spojen s aklimatizací na místní obyvatelstvo a tréninkem asertivity. Nalepil se na mě chlápek a povídal mi příběh o své sestře, aby ze mě vytáhl peníze. A při odjezdu mi místní "hlídači parkoviště" oblečení v zelených vestičkách s hrdým výrazem v obličeji oznamovali, že mi auto pohlídali a že na něm není žádný škrábanec. Čekali, že je odměním. Já jen sednul do auta a odjel.

První kilometry v parku jsem na žádné zvíře nenarazil. Bylo po třetí odpoledne a teplota kolem 35 stupňů. Už jsem si začal říkat, že je všechna zvěř schovaná, když tu se objevily dlouhé krky žiraf. Pak zebry, pakoně, antilopy a v dálce jsem zahlédl první roh nosorožce. Měl jsem velkou radost. Už po půl hodině jsem měl "splněno". Od té chvíle jsem si safari užíval bez jakýchkoliv očekávání. Prostě jsem jen projížděl parkem a pozoroval, co mi příroda ukáže. A bylo toho dost, včetně hrochů a prasat bradavičnatých. Chvíli před opuštěním parku jsem si mohl prohlédnout nosorožce hodně zblízka. Prošli se hned u cesty. Samice se na mě pak otočila prdelí a pěkně si směrem ke mně vyprázdnila močový měchýř.

Přespal jsem v safari-stanu v parku. Možnost zchladit se v bazénu mi přišla po náročném dnu velmi vhod. V noci jsem poslouchal zvířata za plotem. Znělo to, jako by se prasata prala.

Ráno před východem slunce jsem si hodinku zacvičil jógu a hned, jak otevřeli brány parku, jsem se vydal na další safari. Moje kia měla hodně nízký podvozek a místy jsem musel jet hodně opatrně, abych si na štěrkovécestě plně kamenů neproděravěl spodek auta nebo nepíchnul. Vydal jsem se totiž do odlehlejší části parku a snad hodinu jsem nepotkal jiné auto. Byl to skvělý zážitek. Jen já a zvěř. Setkání s nosorožkyní a mládětem bylo skoro intimní. Byla tak blízko, že jsem se lekl, aby mi nevyběhla na auto. Radši jsem nastartoval, připraven zařadit zpátečku. Ale ona se mě evidentně bála víc, než já jí. Zvuk motoru ji poplašil a s mládětem odběhla z cesty pryč. Podobně intimní jsem měl i setkání s osamělým slonem. Také jsem měl radost, že se vyhnul a neponičil mi kapotu. Mým nejoblíbenějším africkým zvířetem zůstává žirafa. Baví mě.

6.2. Módní přehlídka v Maputo

Z Johannesburgu jsem přiletěl do hlavního města Mosambiku Maputo. Na letišti mě nečekal objednaný transfer, tak jsem jel taxíkem. Den jsem strávil procházkou po městě. Při polední pauze v parku ke mně přišli domorodci a dali se se mnou do řeči. Vedli jsme celkem příjemný rozhovor, i když se tu mluví portugalsky, anglicky mluvili docela plynule.

Večer jsem s dvěma klukama[1] z hostelu nechal zlákat na návštěvu módní přehlídky. Konala se v luxusní části města. Byla to společenská událost na úrovni se spoustou fotografů. Normálně by mě taková událost moc nezajímala, ale přišlo mi velmi vtipné, že jdu poprvé v životě na fashion show v zemi s jedním z nejnižších stupňů na indexu lidského rozvoje (dle HDI je Mosambik na žebříčku zemí světa až 180.)[2]. Zase jsem jednou zažil velmi kontrastní situaci, které mě doprovázejí životem. Kontrast luxusu a chudoby, nadbytku a skromné prostoty.

6.3. Šnorchlování se žralokem

Druhý den jsem po devítihodinové cestě autobusem přijel na pláž Tofo. Nacházelo se tu pár desítek (možná stovek) turistů a pár set domorodců na 10 km dlouhém pásu pláže. Takže ráj, pokud máte rádi mořské aktivity a klid.

Denně jsem cvičil jógu a běhal po pláži. Někdy jsem na pláži i přespal. Čas tu plynul jiným tempem a každým dnem jsem pozoroval, jak se zklidňuji. V sobotu přišla bouřka. Ráno jsem cvičil na pláži, a když se blesky blížily, schoval jsem se dovnitř. O pár desítek minut později blesky udeřily do míst, kde jsem před tím stál. Snad to bylo 100 m daleko. Hrom byl slyšet téměř okamžitě po záblesku. Nepamatuji si, že bych někdy byl v takové blízkosti blesku. V tu chvíli jsem cítil velkou pokoru nad ničivou silou přírody.

Neděle byla deštivá a po týdnu v Tofo to byl první den,kdy jsem se trochu nudil. Takže v pondělí ráno jsem si i za drobného deště půjčil kolo s širokými pneumatikami. Vydal jsem se na něm po písečných cestách, projíždět kaluže vody, sjíždět duny a pozorovat život v přilehlých vesničkách.

Dvakrát jsem se byl potápět. Hodně divoký tu byl nástup do člunu a vyplutí na moře. Člun přivezl po písku traktor. Pak všichni pomáhali tlačit proti vlnám a na povel naskočili do člunu. Vše probíhalo rychle. Nastartovat a odplout, aby vlny nehodily člun zpátky na pláž. Rychlá jízda ve vlnách byla zážitek. Mně ale z divokých vln bylo po chvíli docela špatně. Přeci jen mám po mámě slabý žaludek a trpívám mořskou nemocí. Kvůli proudům jsme se tu také moc nebabrali s nástupem do vody. Jako potápěči jsme se vždy připravili na člunu. Najednou pak kotoulem vzad jsme spadli do vody a hned se muselo klesat ke dnu,aby nás proud neunesl od místa ponoru. Pár metrů pod hladinou už byla voda klidnější, ale mohl být proud, takže to v praxi probíhalo tak, že jsme najednou museli klesnout až ke dnu. Byl to pro mě do té doby nejvíc stresující začátek potápěčského ponoru. V okamžiku, kdy jsem se ale dostal ke dnu, jsem se zklidnil a vychutnával klid podmořského světa.

První ponor byl klidným proplouváním mezi korálovými útesy, které vytvořily různé jeskyňky a průrvy, což je terén, který mě fakt baví. Krásný relax. Druhý ponor byl do větší hloubky (cca 29 m). Dole byl silný proud, takže jsme se museli přidržovat za korál, aby nás to neuneslo. A viděli jsme velké ryby. Fakt vzrůšo.

Jedním z hlavních lákadel Tofo pro mě bylo šnorchlování s velrybím žralokem. Tenhle obr se živí planktonem a člověk se ho bát nemusí. Při první platbě se nám ho potkat nepodařilo. Na druhý pokus se na nás usmálo štěstí. Skoro dvě hodiny jsme křižovali na člunu podél pobřeží. Už mi bylo značně špatně z vln a chtěl jsem se vrátit na pevninu. A pak jsme ho zahlédli ve vodě. Byl jen pár desítek cm pod hladinou. Skočili jsme do vody a měli jsme fakt štěstí, že byl několik minut úplně v klidu na jednom místě. Bylo to jen mládě a měřilo tak tři metry. Kolem něj plavaly malé rybičky a já se k němu dostal tak na 2-3 metry daleko. Po pár minutách se žralok dal do pohybu a pomalu nám zmizel z dohledu v hlubinách oceánu. Setkání s ním bylo pro mě jedinečným zážitkem, který ve mně i po letech vyvolává příjemné mražení spojeného s pocitem nadšení a okouzlení z krásy přírody.

Afrika je pro mě nejlepší místo, když se chci očistit od vlivů moderního světa. Mám pocit, že jsou zde lidé nejčistší a nejméně zmanipulovaní. A já díky interakcím s místními lidmi na sobě poznávám, jak a čím jsem zmanipulovaný já. V Asii potkáte příjemné lidi, ale jejich chování je do velké míry modifikováno náboženstvími. Ve střední a jižní Americe je pro mě smutný pohled na národy, které křesťanský svět dobyl a pak jim vštípil své hodnoty tím, že je nazval "ušlechtilými" a tradiční duchovní praktiky a léčitelství téměř vymýtil. Ve vyspělém světě jsme zas ovlivněni a často až vygumováni masovými médii. Lidé se často chovají jako loutky, které jsou nebezpečné sobě i druhým s pevnou vírou v to, že jsou svobodní. Afričané, i přesto, že přistoupili na křesťanství či na islám, mají dle mých zkušeností v sobě nejvíc přirozenosti. Umějí být tvrdí a drsní jak zvířata, ale též nevinní a nespoutaní jako děti.

[1] Jeden z nich, míšenec, mě přitahoval. Gay byl ale ten druhý J.

[2] Tento údaj platí i v roce 2018.