5. Ghana a Togo (prosinec 2015) 

5.1. Hraniční přechody Ghana-Togo a Togo-Benin

Celník viděl, že nemám vízum a na rozdíl od Toga z toho začal hned dělat problém. Poslal se mnou policistu s pasem do kanceláře úředníků. Čekal mě výslech a kázání o tom, že jsem si měl vízum zařídit už v Evropě. Byl nepříjemný a začalo mi to vadit. Pak na mě vytáhl, že mi vízum vystaví, ale za penále. Celé to kázání byla jen předehra k tomu, aby si řekl o vysoký úplatek. Nechtělo se mi platit 100 USD. A uvědomil jsem si, že už ani nemám náladu pokračovat v cestě jen kvůli tomu, abych si připsal čárku za další navštívenou zemi. Tak jsem si vyžádal pas a vrátil se zpátky do Toga.

Ubytoval jsem se v hotýlku v malebném ústí řeky do oceánu. V sladko-slaných vodách se daří rybám, tak se to tam hemžilo rybáři. Lovili z pěkně vybarvených lodí. Odpoledne a ráno jsem strávil plaváním, běháním a jógou na pláži. Byl to pro mě úžasný relax.

Druhý den jsem vyrazil zpátky do Ghany. Od rána mě tížily myšlenky na mámu a rodinné podnikání. Přemýšlel jsem o tom, co udělám po návratu a nebyl jsem tak úplně bdělý a přítomný. Prošel jsem si kousek hlavního města Toga Lomé, ale moc dlouho jsem se tam nezdržel. Chytil jsem si fototaxi a po chvíli jsem dorazil na hraniční přechod. Hranici jsem přešel bez problémů. Nabízeli se mi různí taxikáři. Jeden nabídl do Accry za 40 cedi (cca 10 USD). Přijel jsem busem za 17, tak jsem chtěl levněji. Další na mě volal "dva pět". Za dvacet pět mi to přišlo dobré, tak jsem přikývl.

Než jsem nastoupil do auta, všiml jsem si veksláků s měnou. Vyměnil jsem si 100 USD. Působili přátelsky. Vysvětlili mi, že bych si pro vlastní bezpečí měl zabalit dolarové a eurové bankovky do místní měny, aby mi je policie při skenování neodhalila. Vytáhl jsem peníze a vekslák mi je pomohl zabalit do místní měny.

Nasedl jsem do taxíku a hned jsme vyrazili. Bylo mi divné, že jedeme sami. Za tu cenu jsem čekal, že nás pojede celé auto. Řidič ale říkal, že pospíchá vyzvednout někoho v Accře na letišti. Tak jsem to bral, že mi dal dobrou cenu kvůli tomu, že tam měl tak jako tak cestu. Jeli jsme i 120 km/h na 50 km/h limit ve vesnici. Přemýšlel jsem o těch radách veksláků a začínalo mi to docházet. Nechtěl jsem si však kontrovat peníze před taxikářem.

Zastavil mi v Accře a doporučil mi pláž, kam mám zajet. Pak jsem vytáhl dvacet pět cedi. Naštval se, že chtěl dvě stě padesát. Chvíli jsme se dohadovali nad tím, co znamená "dva pět", pak jsem spočítal to, co jsem považoval za spravedlivou cenu za auto. Jezdilo se za třicet krát čtyři osoby, tj. sto dvacet. Dal jsem mu peníze a vystoupil z auta. On se však nenechal odbýt. Chytil mě za ruku a začal pokřikovat, ať mu dám dvě stě padesát. Vytrhl jsem se mu. Řekl, že zavoláme policii. Okolní taxikář volal něco ve smyslu, že budu mít problém. V tom okamžiku jsem přestal přemýšlet a jednal instinktivně a vzal nohy na ramena. Někdo na mě ukazoval prstem. Celý den jsem nepotkal bělocha a připadal jsem si jako v nepřátelském území. Po chvíli se za mnou objevil taxikář a křičel jako na lesy: "zloděj, zloděj". Uvědomil jsem si, že můj útěk na přihlížející musí působit, jako že jsem vážně něco ukradl. Zastavil jsem a šel jsem k němu. V hloučku prodavačů a sekuriťáka v uniformě (střežil nějaký objekt v okolí a budil autoritu) jsem vysvětloval situaci a říkal, že půjdeme na policii. Sekuriťák na mě klidným hlasem naléhal, že bych měl zaplatit. Na policii se mi nechtělo, tak jsem podlehl.

Vzal jsem si taxíka na pláž. Byl jsem lehce roztřesen. Ptal se mě, co se stalo. Vyprávěl jsem mu svou verzi příběhu. Dal mi za pravdu, že mi taxikář napálil vysokou cenu. Teď již jsem se cítil v dostatečném bezpečí na to, abych si zkontroloval peníze. Moje obavy se naplnily. Pár dolarových bankovek a jedna eurová chyběla. Celkem něco kolem 10 000 Kč bylo fuč. Veksláci mě zkušeně okradli. Když mi "pomáhali" urovnávat bankovky, pár si jich vzali. Cítil jsem se jako hlupák. Už se mi nechtělo zůstávat v Accře. Nakoupil jsem si na tržišti a nasedl do minibusu do Cape Coast, centra bývalého otrokářství v Ghaně.

Po cestě jsem se dal do řeči se starším spolucestujícím. Ukázalo se, že má tři měsíce otevřený nový hotel v Cape Coast a pozval mě k sobě. Pěkné, klidné místo, a hlavně měl internet, který jsem nutně potřeboval k vyřešení pracovních záležitostí. Vyměnili jsme si kontakty a ubezpečil mě, že s ženou dorazí do Čech. Už byl v Anglii, USA a Libyi. O Čechách a Slovensku četl a chtěl je navštívit. Takže jsem našim hotelům možná sehnal dva klienty. Ráno jsem se vypravil k pevnosti u moře, bývalému hradu otrokářů. V Cape Coast se od šestnáctého století vystřídali Francouzi, Holanďané a další Evropané. Lovili tu otroky.

Na skále u pevnosti ke mně přišel rastafarián a nabídnul mi špeka (marihuanu). Když jsem mu řekl, že jsem z Čech, tak měl radost. Tvrdil mi, že má prý kamaráda z Prahy 5, učitele jógy a přírodního léčitelství, a že on sám se chystá do Čech. Pak jsem mu řekl, že mířím surfovat do Busuy. Nadšeně reagoval, že i on tam jezdí a že mám pozdravovat učitele surfingu Petera. Rozloučili jsme se a já vyrazil směrem do surfařského ráje Ghany.

5.2. Surf kemp

Přemístil jsem se do malé vesnice s pláží s názvem Busua. Hned při příjezdu jsem byl nadšený. Krásná pláž a klidné místo. Setkal jsem se místními surfaři, u kterých jsem si objednal na internetu pětidenní surfařský kurz. Naproti pláži jsem spatřil ostrůvek[1] a hned se mi tam chtělo plavat. Můj trenér surfování mi řekl, že tam jednou plaval. Bylo to odhadem něco přes 1 km daleko. Hned druhý den jsem tam plaval. Trvalo mi to něco přes půl hodiny. Když jsem doplaval a vyškrábal se po kamenech a korálech na ostrůvek, uvědomil jsem si, že mám docela velkou žízeň. Všiml jsem si malé kokosové palmy s dvěmi mladými kokosy. Praštil jsem s nimi o kámen. Rozbily se a já se z nich napil. Chutnalo to báječně. Byl to dokonalý moment. Cítil jsem se trošku jako trosečník na opuštěném ostrově. Na pevninu jsem doplaval unavený, ale s příjemným pocitem, že jsem překonal další cíl i přes strach, který jsem cítil.

Busua je sice pouze malá vesnice, ale na pláži bývá hlavně ráno a odpoledne docela živo. Surfaři, turisté i místní tam praktikují různé pohybové aktivity. Černošské děti jsou úžasně živé a rády se učí nové věci. Cvičil jsem na pláži jógu a hned to okoukávaly. Všiml jsem si jednoho kluka, jak dělá na pláži stojky a učí to ostatní. Od pohledu se mi moc líbilo jeho tělo. Tak jsem překonal stud a šel jsem k němu. Zeptal jsem se ho, jestli nechce udělat stojku na mých rukou. Představil se mi jako Henry. Souhlasil. Po pár přípravných pokusech a s pomocí třetího se nám to povedlo. Já ležel s rukama nataženýma nad hlavou a on mých rukou stál ve stojce. Přilákali jsme pozornost a hned přišlo pár lidí vyzkoušet akrojógu. No a když dorazily místní děti, bylo vymalováno. Zvedal jsem je jedno po druhém, praly se o to, kdo půjde další na řadu.

No a co se týče mé snahy naučit se surfovat: byla to fakt dřina. Boj s vlnami, pak pádlování, rychle se postavit a balancovat. První dny jsem se učil chytnout "zlomené" vlny. Občas i docela úspěšně. Pak jsem začal chytat vlnu před tím, než se zlomí. Moc mě to bavilo i přes odřená kolena a bolavé paže, ramena, záda a stehna. Ale za tu radost, když se mi podařilo chytit vlnu, mi to stálo. Vždy jsem k sobě měl jednoho místního kluka, který se mi věnoval a pomáhal mi. Navíc to bylo fakt levné. Surfařská lekce a ubytování mě přišly asi na 25 USD denně.Měli tam školu pro místní na pláži a sháněli dobrovolníky, co by učili. Nabídl jsem se, že bych týden učil, třeba matematiku. Děti ale zrovna v příštím týdnu měly zkoušky, takže mě nepotřebovaly. Tak jsem se věnoval relaxačním aktivitám: běhání na pláži, józe a surfování. Na doplnění energie jsem jedl čerstvé tropické ovoce. Co víc si přát?! Zaslechl jsem jednoho bělošského hosta hotelu, když se ho vrátný ptal, jestli už odjíždí. On na to odvětil: "Odsud já neodjedu nikdy." Naprosto jsem chápal, kde se ten pocit bere.

5.3. Rozloučení s Busuou

Pátý den surfování byl zlomový. Šel jsem do vody s Ballackem, což je lepší surfař než Richmond, který se mnou byl první dny. Šli jsme chytat nezlomené vlny. S jeho asistencí se mi povedlo skoro pokaždé postavit se na prkně a sjet snad dvacet vln k pláži. Poprvé jsem na prkně zažil klid a pocit harmonie, souznění s vlnou. Byl to krásný pocit. Zaplavila mě radost.

Z Busuy jsem si udělal dva výlety. Pěšky do blízké rybářské vesnice Dixcove. V Dixcove se nachází další z mnoha bývalých otrokářských hradů. Stejně jako v Cape Coast jsem z místa neměl úplně dobrý pocit. Cítil jsem vinu za činy bělochů, pocit cizosti a křivdy bílých k černým. Děti na mě pokřikovaly: "Bílý muži, kam jdeš?" A to mi bylo značně nepříjemné. Cítil jsem z toho nepřátelství. Na cestu zpátky jsem zvolil kamenité pobřeží. Radši jsem skákal po kamenech, než abych se potkával s lidmi. V Busue ze mě však pocit cizosti a viny brzy vyprchal. Toto místo na mě celou dobu pobytu dýchalo atmosférou bezpečí, přijetí a klidu. Další den jsem si půjčil kolo a vypravil se na sousední pláž Butre. Vzdušnou cestou jen asi 5 km, ale já si to prodloužil po silnicích a prašných cestách se zajížďkou asi na 20 km jedním směrem. V Butre mě čekala opuštěnější krásná pláž, na kterou ústila řeka, v níž které se prý dají vidět krokodýli. Sem turistů tolik nezavítá, ale místní byli velmi příjemní a navedli mě na zkratku do Busuy. Nejdříve jsem se vracel po lesní cestě a posledních pár km jsem dojel na kole po pláži. Byl jsem rád, že jsem po cestě viděl i jiný kus přírody a ne pouze pláže.

V neděli a pondělí odjelo z Busuy hodně turistů, a i začínající německý spolusurfař. V úterý ráno jsem byl na pláži skoro sám. Působilo to tam velmi opuštěně, až smutně. Dal jsem si ranní běh s jógou, oběd v restauraci na pláži a lekci surfování. Pak už jsem se netrpělivě těšil na to, až se Henry vrátí z práce, abychom spolu dali nějakou tu akrojógu. Za ten týden jsem v Busue už skoro zdomácněl. Kuchařka místní restaurace už věděla, co mám rád k jídlu. Každý den jsem se těšil na cvičení s Henrym. Večer jsem chodil po vesnici, kde se vařilo a peklo na ulici a děti u toho vesele poskakovaly. Místní mě zdravili s upřímným úsměvem na tváři. Neříkalo se mi jim pak lehce, že odjíždím.

Zvažoval jsem zůstat až do odletu a jet ten samý den taxíkem na letiště. Jenže je to cca 5 hodin nonstop jízdy, taxi by vyšlo draho a ještě by se mohlo něco porouchat cestou. Navíc jsem slyšel o jiné pláži v blízkosti Accry, kde se taky surfuje. Při cestě na pláž místní dopravou, dodávkou TRO TRO, jsme často stavěli. Řidič kontroloval motor, doplňoval olej, a nakonec jsme museli zastavit v opravně aut. Měl jsem z toho radost. Nikam jsem nepospíchal a aspoň jsem si mohl odskočit, protáhnout se a dát si svačinu. Taky jsem pozoroval dění okolo silnice. Po cca 25 minutách jsme vyrazili. Řidič měl asi smolný den. Spěchal do Accry, aby dohnal zpoždění, a chytla ho policie. Takže musel zaplatit pokutu. Policajti jsou zde známí velkou mírou zkorumpovanosti. Vzpomněl jsem si na rozhovor s taxikářem před týdnem. Ten policajtům už ani nezastavoval. Nadával: "Stejně chtějí jenom prachy!" Tak prostě jen přidal a ujel jim.

V Ghaně vládne křesťanství. Reklamy na křesťanská setkání jsou všude kolem cest. Nápisy se slovy Bůh a Ježíš jsou viditelné všude. Na stanovišti TRO TRO a autobusu jsem při čekání na naplnění dodávky vyslechl dvě kázání od místních černochů s biblí. Přišlo mi to hlučné a lehce iritující, jak řečníci stáli ve dveřích dodávky a kázali nám uvnitř. Ale ostatním osazencům dodávky se to nejspíš líbilo. Připojovali se se svým AMEN na konci kázání a dávali řečníkům nějaké peníze. V Ghaně se mluví anglicky, takže většina komunikací s místními probíhala bez zádrhelů. Jednou v Busue jsem se však dostal do rozhovoru s místním mladým domorodcem. Zaujal mě intenzivní výraz v jeho očích. Neuměl moc dobře anglicky. Snažil se mi vysvětlit, proč je naštvaný a zoufalý. Anglicky řekl, že je mrtvý, zbytek jsem mu nerozuměl. Snažil jsem se ho vnímat ostatními smysly a pochytit význaám jeho sdělení. Pochopil jsem, že měl problém s úředníky či policií ve velkém městě a proto je teď MRTVÝ. Nevím, jestli jsem mu rozuměl dobře, ale při rozhovoru se i lehce usmál, tak mu možná pomohlo, že jsem ho vyslechl. Tenhle rozhovor se mi vtiskl do paměti. Bylo to pro mě asi to nejemotivnější setkání v Ghaně.

5.4 Pláž Kokrobite

Druhá ze dvou surfařských pláží v Ghaně není zdaleka tak pěkná, čistá a klidná jako pláž v Busue. Zato to tady daleko víc žije. Shromažďují se zde rastafariáni a já s nimi měl několik zajímavých rozhovorů. Překvapeně jsem zjistil, že kromě dredů, reggae a pohodového přístupu k životu, jsou to vlastně křesťané a někteří dost pilně studují Bibli. Většinou jsou vegetariáni a nepijí alkohol, zato však rádi kouří trávu. Mají to opřeno i o vlastní filozofii, odkazují na Bibli a tvrdí, že Bůh stvořil tuto bylinku pro lidi a přikládají jí duchovní charakter. Neuznávají hřeben, žiletku ani nůžky, jsou to prý nástroje biblického Babylónu a starověkého Říma, ve kterých vidí zdroj všech hříchů. Líbilo se mi si s nimi povídat, jde z nich pohoda a bezstarostnost. Radili mi, abych se přestal stříhat a taky si nechat narůst dredy[2].

Opět jsem vlezl na prkno a chytal vlny. Začínal jsem se cítit jako surfař. Pochytil jsem zase další moudra a nasbíral pár zkušeností na větších vlnách, než na které jsem byl zvyklý v Busue. A hlavně mě to fakt baví. Ta harmonie s mořem, trpělivost při čekání na vlny a rovnováha při jízdě.

Páteční večer byl vyhrazen pro party. Z Accry se na pláž sjížděli lidé, aby si užili víkend. Už od odpoledne se hudba rozléhala pláží. Domorodci se zde nestydí tancovat i za bílého dne. Vlezl jsem po kolena do vody a tancoval tam při západu slunce společně s africkou omladinou. Byl to pro mě velký zážitek. Odlétal jsem ze země s hlubokým pochopením bělochů, kteří se zde rozhodli zůstat a založit tu rodinu. Já jsem však na svých pobytech v zahraničí pochopil, že jinde, než v Čechách, bych bydlet nechtěl. Mám tu své kořeny, rodinu, kamarády. Líbí se mi atmosféra Prahy i krásná příroda. Zimy mi tu přijdou pochmurné. Chybí mi tu moře a sluníčko. A mám v povaze potřebu objevovat nové země a kultury. A stále ve mně žije malý kluk, kterému se stále líbí, když se někam přesouvá a mění se mu výhledy. A když může objevovat nepoznané.

Národní park Pilanesberg, Jihoafrická republika

6. JAR a Mosambik (prosinec 2016)

6.1. Nosorožci v Africe

Hlavní důvodem zastávky v Jihoafrické republice na cestě do Mosambiku byli nosorožci. Z "Big 5" mi chyběli nosorožci a leopardi, a národní park Pilanesberg sliboval téměř zaručené setkání s nosorožcem.

Nočními lety přes Istanbul jsem ve čtvrtek kolem jedenácté ráno přistál v Johannesburgu. Během hodiny už jsem nasedl do půjčené kia picanto a vyrazil vzhůru na safari. Zvyknout si na řízení vlevo a styl jízdy domorodců mi zabralo jen chvilku. Národní park byl asi 200 km daleko a cestou tam se střídala dálnice s jednoproudovkou. Ta měla většinou tak široký odstavný pruh, že provoz na ní stejně připomínal dvouproudou dálnici. A i když jsem se nevešel na svou půlku silnice, auta jedoucí proti vždycky uhnula.

Nákup potravin byl spojen s aklimatizací na místní obyvatelstvo a tréninkem asertivity. Nalepil se na mě chlápek a povídal mi příběh o své sestře, aby ze mě vytáhl peníze. A při odjezdu mi místní "hlídači parkoviště" oblečení v zelených vestičkách s hrdým výrazem v obličeji oznamovali, že mi auto pohlídali a že na něm není žádný škrábanec. Čekali, že je odměním. Já jen sednul do auta a odjel.

První kilometry v parku jsem na žádné zvíře nenarazil. Bylo po třetí odpoledne a teplota kolem 35 stupňů. Už jsem si začal říkat, že je všechna zvěř schovaná, když tu se objevily dlouhé krky žiraf. Pak zebry, pakoně, antilopy a v dálce jsem zahlédl první roh nosorožce. Měl jsem velkou radost. Už po půl hodině jsem měl "splněno". Od té chvíle jsem si safari užíval bez jakýchkoliv očekávání. Prostě jsem jen projížděl parkem a pozoroval, co mi příroda ukáže. A bylo toho dost, včetně hrochů a prasat bradavičnatých. Chvíli před opuštěním parku jsem si mohl prohlédnout nosorožce hodně zblízka. Prošli se hned u cesty. Samice se na mě pak otočila prdelí a pěkně si směrem ke mně vyprázdnila močový měchýř.

Přespal jsem v safari-stanu v parku. Možnost zchladit se v bazénu mi přišla po náročném dnu velmi vhod. V noci jsem poslouchal zvířata za plotem. Znělo to, jako by se prasata prala.

Ráno před východem slunce jsem si hodinku zacvičil jógu a hned, jak otevřeli brány parku, jsem se vydal na další safari. Moje kia měla hodně nízký podvozek a místy jsem musel jet hodně opatrně, abych si na štěrkovécestě plně kamenů neproděravěl spodek auta nebo nepíchnul. Vydal jsem se totiž do odlehlejší části parku a snad hodinu jsem nepotkal jiné auto. Byl to skvělý zážitek. Jen já a zvěř. Setkání s nosorožkyní a mládětem bylo skoro intimní. Byla tak blízko, že jsem se lekl, aby mi nevyběhla na auto. Radši jsem nastartoval, připraven zařadit zpátečku. Ale ona se mě evidentně bála víc, než já jí. Zvuk motoru ji poplašil a s mládětem odběhla z cesty pryč. Podobně intimní jsem měl i setkání s osamělým slonem. Také jsem měl radost, že se vyhnul a neponičil mi kapotu. Mým nejoblíbenějším africkým zvířetem zůstává žirafa. Baví mě.

6.2. Módní přehlídka v Maputo

Z Johannesburgu jsem přiletěl do hlavního města Mosambiku Maputo. Na letišti mě nečekal objednaný transfer, tak jsem jel taxíkem. Den jsem strávil procházkou po městě. Při polední pauze v parku ke mně přišli domorodci a dali se se mnou do řeči. Vedli jsme celkem příjemný rozhovor, i když se tu mluví portugalsky, anglicky mluvili docela plynule.

Večer jsem s dvěma klukama[3] z hostelu nechal zlákat na návštěvu módní přehlídky. Konala se v luxusní části města. Byla to společenská událost na úrovni se spoustou fotografů. Normálně by mě taková událost moc nezajímala, ale přišlo mi velmi vtipné, že jdu poprvé v životě na fashion show v zemi s jedním z nejnižších stupňů na indexu lidského rozvoje (dle HDI je Mosambik na žebříčku zemí světa až 180.)[4]. Zase jsem jednou zažil velmi kontrastní situaci, které mě doprovázejí životem. Kontrast luxusu a chudoby, nadbytku a skromné prostoty.

6.3. Šnorchlování se žralokem

Druhý den jsem po devítihodinové cestě autobusem přijel na pláž Tofo. Nacházelo se tu pár desítek (možná stovek) turistů a pár set domorodců na 10 km dlouhém pásu pláže. Takže ráj, pokud máte rádi mořské aktivity a klid.

Denně jsem cvičil jógu a běhal po pláži. Někdy jsem na pláži i přespal. Čas tu plynul jiným tempem a každým dnem jsem pozoroval, jak se zklidňuji. V sobotu přišla bouřka. Ráno jsem cvičil na pláži, a když se blesky blížily, schoval jsem se dovnitř. O pár desítek minut později blesky udeřily do míst, kde jsem před tím stál. Snad to bylo 100 m daleko. Hrom byl slyšet téměř okamžitě po záblesku. Nepamatuji si, že bych někdy byl v takové blízkosti blesku. V tu chvíli jsem cítil velkou pokoru nad ničivou silou přírody.

Neděle byla deštivá a po týdnu v Tofo to byl první den,kdy jsem se trochu nudil. Takže v pondělí ráno jsem si i za drobného deště půjčil kolo s širokými pneumatikami. Vydal jsem se na něm po písečných cestách, projíždět kaluže vody, sjíždět duny a pozorovat život v přilehlých vesničkách.

Dvakrát jsem se byl potápět. Hodně divoký tu byl nástup do člunu a vyplutí na moře. Člun přivezl po písku traktor. Pak všichni pomáhali tlačit proti vlnám a na povel naskočili do člunu. Vše probíhalo rychle. Nastartovat a odplout, aby vlny nehodily člun zpátky na pláž. Rychlá jízda ve vlnách byla zážitek. Mně ale z divokých vln bylo po chvíli docela špatně. Přeci jen mám po mámě slabý žaludek a trpívám mořskou nemocí. Kvůli proudům jsme se tu také moc nebabrali s nástupem do vody. Jako potápěči jsme se vždy připravili na člunu. Najednou pak kotoulem vzad jsme spadli do vody a hned se muselo klesat ke dnu,aby nás proud neunesl od místa ponoru. Pár metrů pod hladinou už byla voda klidnější, ale mohl být proud, takže to v praxi probíhalo tak, že jsme najednou museli klesnout až ke dnu. Byl to pro mě do té doby nejvíc stresující začátek potápěčského ponoru. V okamžiku, kdy jsem se ale dostal ke dnu, jsem se zklidnil a vychutnával klid podmořského světa.

První ponor byl klidným proplouváním mezi korálovými útesy, které vytvořily různé jeskyňky a průrvy, což je terén, který mě fakt baví. Krásný relax. Druhý ponor byl do větší hloubky (cca 29 m). Dole byl silný proud, takže jsme se museli přidržovat za korál, aby nás to neuneslo. A viděli jsme velké ryby. Fakt vzrůšo.

Jedním z hlavních lákadel Tofo pro mě bylo šnorchlování s velrybím žralokem. Tenhle obr se živí planktonem a člověk se ho bát nemusí. Při první platbě se nám ho potkat nepodařilo. Na druhý pokus se na nás usmálo štěstí. Skoro dvě hodiny jsme křižovali na člunu podél pobřeží. Už mi bylo značně špatně z vln a chtěl jsem se vrátit na pevninu. A pak jsme ho zahlédli ve vodě. Byl jen pár desítek cm pod hladinou. Skočili jsme do vody a měli jsme fakt štěstí, že byl několik minut úplně v klidu na jednom místě. Bylo to jen mládě a měřilo tak tři metry. Kolem něj plavaly malé rybičky a já se k němu dostal tak na 2-3 metry daleko. Po pár minutách se žralok dal do pohybu a pomalu nám zmizel z dohledu v hlubinách oceánu. Setkání s ním bylo pro mě jedinečným zážitkem, který ve mně i po letech vyvolává příjemné mražení spojeného s pocitem nadšení a okouzlení z krásy přírody.

Afrika je pro mě nejlepší místo, když se chci očistit od vlivů moderního světa. Mám pocit, že jsou zde lidé nejčistší a nejméně zmanipulovaní. A já díky interakcím s místními lidmi na sobě poznávám, jak a čím jsem zmanipulovaný já. V Asii potkáte příjemné lidi, ale jejich chování je do velké míry modifikováno náboženstvími. Ve střední a jižní Americe je pro mě smutný pohled na národy, které křesťanský svět dobyl a pak jim vštípil své hodnoty tím, že je nazval "ušlechtilými" a tradiční duchovní praktiky a léčitelství téměř vymýtil. Ve vyspělém světě jsme zas ovlivněni a často až vygumováni masovými médii. Lidé se často chovají jako loutky, které jsou nebezpečné sobě i druhým s pevnou vírou v to, že jsou svobodní. Afričané, i přesto, že přistoupili na křesťanství či na islám, mají dle mých zkušeností v sobě nejvíc přirozenosti. Umějí být tvrdí a drsní jak zvířata, ale též nevinní a nespoutaní jako děti.

[1]Ostrov Abrokwa

[2] O dva roky později jsem si na ně vzpomněl, když jsem už neměl dobrý pocit ze svých krátkých vlasů. Jen představa, že jdu k holiči, se mi příčila. V celém roce 2018 jsem holiče nenavštívil a vlasy mi rostou.

[3] Jeden z nich, míšenec, mě přitahoval. Gay byl ale ten druhý J.

[4] Tento údaj platí i v roce 2018.