3. JAR, Zambie, Zimbabwe, Botswana, Namibie (listopad 2014)
3.1. Viktoriiny vodopády
Do Johannesburgu jsme přiletěli s rodiči letadlem z Dubaje. Po ubytování v hotelu jsme se vypravili na vyjížďku taxíkem do Pretorie a centra města. Zhlédli jsme památník a dům Mandely a vrátili se na hotel, kde jsme se setkali s Alicí a Petrem, s kterými jsme cestovali před lety po Peru. Teď už naše skupinka byla kompletní a popěvek z písničky: "Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe..." jsme si zpívali několikrát denně .
Ráno jsme si odbavili zavazadla do Livingstonu v Zambii. Než nám paní za přepážkou dala palubenky, chtěla zkontrolovat, zda jsme očkovaní proti žluté zimnici. Mezinárodní očkovací průkaz s tímto očkováním jsem měl ale pouze já. Paní tvrdila, že potřebujeme očkování, jinak nás do Zambie nepustí. JAR díky mediální oblibě eboly pravděpodobně zpřísnila zdravotnická kritéria, a protože se na severu Zambie žlutá zimnice vyskytuje, požaduje u letu ze Zambie zpátky do JAR očkovací průkaz. Stránky našeho ministerstva na toto neupozornily, dočetli jsme, že do Zambie je potřeba očkování, jen pokud člověk cestuje ze severních zemí. Petr s Alicí hned vyrazili s úmyslem se naočkovat v letištní klinice. Rodiče se ale ze zdravotních a osobních důvodů (očkování u nás v rodině moc populární není) odmítli zajít naočkovat. Narychlo jsme vymýšleli alternativní varianty setkání. Mě napadlo, že poletí do Victoria Falls v Zimbabwe (asi 20 km od letiště Livingstone), protože Zimbabwe je pro úředníky v JAR již považovaná za zemi bezpečnou. Jenže rodičům už odjela zavazadla po pásu a paní odběhla, že je musí oficiálně vyškrtnout z letu. My jsme si zatím předávali instrukce, jakou letenku si mají koupit a kde a jak se potkáme. Do odletu letadla zbývalo něco přes hodinu. Naléhavost situace mě aktivovala. Zůstal jsem v klidu a snažil se vymyslet krizové řešení a toto řešení předat druhým. Už v minulosti jsem si na sobě všiml, že v situacích, kdy mnozí panikaří, já ožívám.
Po několika minutách se vrátila paní u check-inu s novinou, že pokud se nebudeme vracet zpátky přímo ze Zambie, ale z Botswany (jak měli rodiče v plánu), tak je to OK. Hned jsem vystartoval a běžel pro Alici s Petrem, že se očkovat nemusí. Už čekali na klinice na očkování. Měli z vývoje událostí radost. Společně jsme se vrátili zpátky odbavit zavazadla a po lehce zmatečném hledání správné odletové brány a dalším výslechu ohledně očkování proti žluté zimnici, jsme k naší velké radosti společně odletěli do Zambie. Před přistáním se nám naskytl nádherný pohled na vodopády z vrchu. Člověk z letadla vidí, jaký je to obrovský tektonický zlom v krajině. Na letišti nám před vstupem do haly dali na ruce dezinfekci (přenos nemocí se díky ebole daleko víc řešil). Po zaplacení poplatku nás bez dalších otázek pustili do země.
Odpoledne jsme strávili u vodopádu. Dle očekávání byly značně vyschlé, protože jsme dorazili uprostřed období sucha. Díky tomu jsme se mohli projít (proskákat) polo-vyschlým řečištěm řeky Zambezi. Vidět vodopády z míst, kde za pár měsíců poteče spousta vody, byl fakt zážitek. Šel jsem tam společně s tátou a já v tom okamžiku cítil mezi námi příjemné propojení. Nestává se mi to často, abych cítil tak hezký vztah otce a syna.
Druhý den ráno jsem se byl proběhnout městem a pozoroval lidi jdoucí do práce. Zambijci působili příjemně, občas se na mě usmáli a pozdravili. Ráno mezi námi panovala ještě mírná nervozita ohledně toho, jestli nás pustí do Zimbabwe. Dle oficiálních informací našeho ministerstva by to mělo být OK. Jenže díky ebole už jsme si nebyli tak jistí. Plánovali jsme alternativní scénáře, jak se dostat ze Zambie ven. Taxi nás vyhodilo na hranicích a pěšky jsme přešli po mostě přes řeku Zambezi až k hraničním budovám Zimbabwe. Zaplatili jsme poplatek a bez dalších otázek nás k naší velké radosti vpustili do země. Poté, co jsme se ubytovali, jsme si šli vychutnat výhled na Viktoriiny vodopády z druhé strany.
3.2. Safari
Šel jsem po ulici s úmyslem sehnat auto (jeep) na safari. Uviděl jsem týpka s dredy v oranžovém tričku a zeptal se ho na jeep. Hned se mnou běžel do oficiální půjčovny aut. Když viděl, že se mi nelíbily vysoké ceny, poradil mi, že jeho bratr půjčuje auta a že se s ním dohodneme na lepší ceně. Jak jsem se později dozvěděl, byl to rastafarián a pojmem bratr myslel možná každého druhého známého. Každopádně on i jeho známí působili, že jsou fakt v pohodě .
Auto, které nám jeho "bratr" nabídl, se nám líbilo, takže jsme druhý den ráno vyrazili do asi 220 km vzdáleného národního parku. Při cestě jsme se stavili podívat na veliký prastarý baobab. U něj už jsme pořídili první "úlovky" zvířat: divoké prase a antilopy kudu s obrovskými rohy. Po ubytování v hlavním kempu národního parku Hwange v Zimbabwe, jsme natěšení a nedočkaví vyrazili na naše první safari. Hlavou se mi honilo: "První minuty a žádné zvíře! Co se to děje?!" Pak jsme zahlédli malou antilopu, po chvíli prase bradavičnaté, pak první žirafu. Nervozita, že neuvidíme zvířata, z nás opadla a už jsme nadšeně pozorovali naše první žirafy a zebry. První den jsme ještě zahlédli hrochy koupající se v napajedle.
Druhý den v národním parku jsme krátce po šesté ráno vyrazili na další vyjížďku. Půjčené auto typu pick-up umožňovalo stát za jízdy v kufru a mít tak větší rozhled po krajině. Na korbě auta mě to bavilo a hlásil jsem ostatním v autě, když jsem viděl žirafy a slony. Když jsme ale jeli místy, kde bylo z obou stran kamenito-písčité cesty hodně zeleně, začal jsem si představovat, co bych dělal, kdyby na mě zaútočila nějaká šelma. Navíc mi začalo být docela teplo (venkovní teplotní maxima se tento týden pohybovala okolo 38 0C). I domorodcům bylo teplo a říkali nám, že zažíváme netradiční horka. Tak jsem raději zalezl zpátky do auta. Chvilku na to jsem nejdříve ani nechtěl věřit vlastním očím. S úžasem jsme pozorovali samce lva sedícího jen několik metrů od cesty. Byl nádherný a měl čerstvou krvavou ránu na tváři. Mámě se ulevilo, že jsem v autě. Lvi na lidi v parku neútočí, ale strach bych asi měl. Pozorovali jsme ho snad 15 minut a on jen pokojně ležel ve stínu. Ani my, ani žirafa v povzdálí ho nevyrušili z odpočinku. Táta nás pobavil s návrhem: "Hodíme po něm kámen, ať se trošku hejbne." Z jeho hlasu byla slyšet hravost, ale i to, že to myslí vážně. S mámou jsme mu to však rozmluvili.
Toho dne jsme ještě spatřili pštrosa, stádo slonů u napajedla, prasata, opice, zebry, antilopy a různé druhy ptactva. Největším zážitkem po setkání se lvem bylo pozorovat žirafí samce, jak se perou. Bouchali se vzájemně krky a byly to fakt rány. Všichni jsme večer odjížděli do kempu nadšení z toho, kolik zvířat jsme viděli. Já si při tom moc užíval řízení po písčité cestě. Další den ráno okolo půl páté jsem šel ještě před východem slunce běhat. Vyrazil jsem z kempu směrem pryč od závory k vjezdu do chráněného území. Byla jasná noc a svítilo hodně hvězd. Po asi půl kilometru jsem si vzpomněl na leoparda a lvy, co v parku žijí a raději jsem se otočil a běžel zpátky. V hlavě jsem přemýšlel nad tím, co kdyby si mě v noci spletli třeba se zebrou. U kempu na mě čekal strážce s puškou. V klidu mi vysvětlil, že běhání ve tmě je nebezpečné. Dostal mě způsob, jakým mi to sdělil. Žádné řvaní či zvýšený hlas. Mluvil klidně a rozumně, jako by láskyplně poučoval syna. Řekl mi, že chápe, že potřebuju pohyb. Doporučil mi, ať běhám pouze v oplocené části kempu. Tam už jsem vyplašil jen pár antilop.
Po snídani jsme se vydali na asi 125 km dlouhou cestu napříč národním parkem směrem zpátky k Victoria Falls. Cesta parkem nám zabrala šest hodin. Zvířat jsme viděli opravdu požehnaně. Největším zážitkem pro mě byla lvice, kterou buvoli zahnali od napajedla, takže se nemohla ani napít. Z vyhlídky nad velkým napajedlem jsme dalekohledem pozorovali i dva krokodýly ležící na břehu. Skoro se nám ani nechtělo pryč. Při odjezdu z parku se s námi přišlo ještě rozloučit několik žiraf.
Ve Victoria Falls na nás čekal kamarád černoch s dredy, s kterým jsme domluvili transfer do Botswany. Jeho kamarád-bratr rastafarián nás v pohodičce převezl přes hranice, kde vše proběhlo úplně bez problémů. Razítka do pasu nám dali, aniž by se na nás všechny podívali. Jen jsme museli projít s botami lázní s dezinfekcí. I auto muselo projet koupelí pneumatik a podvozku. V Botswaně se báli toho, aby se jim sem nezavlekla nějaká nemoc dobytka.
Už při hledání ubytování jsme zjistili, že je zde vše dražší. Za půjčení auta chtěli neuvěřitelné sumy (750 USD na den), takže jsme se raději vydali na vyjížďku lodí po řece Chobe v části, kde protéká národním parkem. Ještě že jsme nejeli autem. Z řeky se nám naskytly neuvěřitelné výhledy na zvířata. Průvodce (další pohodový týpek s dredy) nám kromě spousty zajímavých informací také vysvětlil, že protože je to od roku 1932 oblast národního parku, kde se nestřílí, zvířata člověka nepovažují za hrozbu. Takže jsme se dostali jen několik málo metrů od buvolů, slonů, antilop a rozličných druhů ptáků, aniž by se zvířata lekla a utekla (uletěla). Pro mámu byl neskutečný zážitek, když jsme zastavili jen pár metrů od třímetrových krokodýlů. Průvodce vysvětlil, že krokodýli na lidi v lodi v této oblasti ještě nezaútočili (pokud teda nekoupou ruce či nohy ve vodě). Jediná zvířata, před kterými měl respekt, byli osamocení hroši. Ti jsou prý nebezpeční, protože mají tendenci bojovat o své teritorium. Ale rodinky hrochů považoval za bezpečné. Takže jsme si vychutnali pohled na hrochy jak ve vodě, tak i na souši z malých vzdáleností. Zvířata "skoro na dotek" nás uchvátila natolik, že jsme se rozhodli si vyjížďku lodí zopakovat i další den ráno.
Po týdnu brzkého vstávání jsme se s rodiči probudili již ve tři čtvrtě na čtyři i bez budíku. Já si jako každé ráno zacvičil a dnes jsem i tátu inspiroval natolik, že se trošku vyklusával a dal si dokonce i několik dřepů. Ve čtvrt na šest už na nás čekal taxík a v půl šesté už jsme vyplouvali na řeku. Ranní atmosféra byla daleko klidnější než odpolední. Pozorovali jsme vycházející slunce, a i když jsme neviděli tolik zvířat, já si dokázal atmosféru místny přírody daleko lépe vychutnat. Výlet po řece ve mě zanechal pocit klidu a souznění s přírodou. Ranní plavba přinesla i jeden úsměvný moment. Řeka Chobe tvoří přirozenou hranici mezi Botswanou a Namibií. Táta potřeboval nutně na záchod. Loďka zastavila u namibijského břehu a oba rodiče tam vykonali svoji potřebu. Tím tak trošku ilegálně navštívili další stát, z čehož měla radost hlavně máma. Nevšimla si však, že zatímco tam byli na záchodě, pár metrů od nich odpočíval krokodýl. To, že ignorujeme potenciální nebezpečí, máme asi v rodině. Z našeho ubytování jsem si šel zaběhat do lesa. Po nějakém tom kilometru jsem se dostal do lidmi opuštěného lesa. Náhle se přede mnou ozval dusot a přes cestu mi přeběhlo stádo antilop. V tom okamžiku mi došlo, že jestli tam jsou antilopy, může tam zabloudit i lev. Zbystřil jsem všechny smysly. Můj běh pokračoval podél letištního plotu. Bedlivě jsem pozoroval les, zda na mě něco nevyběhne. Bylo by to stejně asi jedno, protože bych lvovi neutekl. Lidé jsou fakt pomalá zvířata. Byl to docela adrenalinový zážitek. Druhý den jsem se chtěl projít po silnici k letišti. Zastavilo mi auto a řidič mi řekl, že chodit po silnici je nebezpečné. Buvoli prý na lidi mohou zaútočit. Nechal jsem se jím tedy svézt a vzpomínal jsem na svůj běh. Když mu přišla nebezpečná silnice, co by asi říkal na běh lesem.
3.3. Trans Kalahari Highway
S rodiči, Alicí a Petrem jsme ukončili společný "safari" pobyt ve velkém stylu (co se zvířat týče). Za přijatelnou cenu jsme si pronajali safari auto s otevřenou zadní částí, i s řidičem. Dle zpráv měla být na lovu lvice, tak jsme se ji vydali hledat. Po cestě se nám do cesty pletli sloni, buvoli a další zvířata. Nakonec jsme se k naší velké radosti dostali na dobré pozorovací místo lvice odpočívající na zeleném prostranství. A o kus dál jsme spatřili lva odpočívajícího pod stromem. Takže celkem jsme za těch pár dní viděli 4 lvy, stovky slonů, buvolů a antilop, hrochů, zeber a žiraf, prasat, ptáků a jednoho pštrosa. Na zpáteční cestě jsme si všimli malé čerstvě narozené antilopy. Řidič nám vysvětlil, že antilopy rodí všechny společně při příchodu období dešťů. Malá antilopa příchod dešťů předpověděla znamenitě. Druhý den, hned jak jsem nasedl do letadla, spadly první kapky a hned nato začal vydatný déšť. Při vzletu letadla už ranvej vypadala jako jezero.
Přeletěl jsem do oblasti severního okraje Kalahari, do ústí delty Okavanga. Je to zajímavý úkaz, kdy řeka nekončí v moři, ale postupně se vytrácí v poušti. Delta pokrývá oblast 80 000 km2 a poskytuje útočiště ohromnému množství zvířat. Vypravil jsem se na plavbu skrz rákosová území k ostrovu u konce delty na kanoi mokoro, kterou pomocí třímetrové tyče "poháněl" domorodec, který nám řekl řadu zajímavostí. Přes poledne nás vzal na pěší safari. Sledovali jsme stopy po zvířatech, jako vyšlapané cestičky v hlíně a trus. Ukazoval, kudy prošli hroši a slon. Obdivoval jsem obří (4 m) termitiště a spatřili jsme stádo zeber, pakoňů žíhaných a jednoho slona z dálky. Slunce do nás pražilo, takže jsem nadšeně ocenil, když nám nabídl, že nás vezme na místní koupaliště. Ve vodě, z které domorodci normálně i pijí, jsem se s radostí vykoupal. Při cestě zpět se nám nádherně předvádělo různorodé ptactvo. Prostě nádhera 😊.
Ráno jsem opustil hostel s plánem přesunout se do Namibie. Čekal jsem na autobus, jenže plánovaný čas odjezdu nastal a autobus nikde. Po nějaké době nám místní řekl, že autobus nejel ani včera, asi nějaká technická závada. Takže jsem začal zvažovat alternativy. Na zastávce čekali také dva Němci. Dal jsem se s nimi do řeči a domluvili jsme se, že si vezmeme společně taxíka. Kvalita silnic je přes Kalahari výborná a díky rovným úsekům se dá jet hodiny v pohodě přes sto km/hod. Jen je třeba přibrzdit, když se u silnice hemží nějaká domestikovaná zvířata. Kalahari je polopoušť a většinou je zarostlá křovím a originálně byla obývaná Křováky. S úsměvem jsem zavzpomínal na film: "Bohové musejí být šílení".
Taxi nás vyhodilo po 325 km na křižovatce, na které jsme začali stopovat. Měl jet nějaký autobus, ale to nebylo jisté. Navíc bylo poledne a slunce do nás pražilo, takže jsme se střídali ve stopování. Zbylí dva zůstávali schovaní ve stínu. K naší velké radosti nám asi po půl hodině zastavil jeep s otevřenou kapotou. Uvnitř se na nás usmál bílý Jihoafričan s tím, že jeden může dovnitř, dva na korbu auta. Jel rychle (až 150 km/hod), takže 165 km k hranicím s Namibií trvalo jen něco přes hodinu a my se už těšili, jak budeme brzy ve Windhoeku. Jenže na hranicích měl řidič problém. Neměl již žádnou prázdnou stránku v pasu a úředník ho odmítal pustit do země. Že musí čekat na nadřízeného. Tak jsme čekali... a čekali. Po dvou hodinách ho do země pustili a my jsme mohli pokračovat v cestě. Zbývajících 315 km nám zabralo asi tři hodiny. Z korby jeepu jsme pozorovali, jak za námi mizí Kalahari, vychází měsíc, a dokonce jsme spatřili i několik žiraf. Byl jsem nadšený, že jsme zvládli přejet 800 km během jednoho dne a že jsem našel cestovatele, kteří mají stejný cestovní plán.
3.4. Namibijská poušť
S Nielsem a Marcelem jsme si pronajali společný pokoj v hostelu s bazénem ve Windhoeku a ráno jeli společně vyzvednout auto z půjčovny. Bylo nám řečeno, že tam, kam máme namířeno, nepotřebujeme auto s náhonem na všechnačtyři kola. Tak jsme si půjčili nejlevnější malé auto, co jsme našli. První den nás čekalo asi 350 km, z čehož většina po štěrkových cestách. V řízení jsme se střídali. Bylo docela náročné na pozornost, jak jsme se snažili vyhnout se kamenům a vybírat nejlepší cestu, abychom nepoškodili podvozek. Před pátou jsme stanuli před bránou národního parku, údajně nejstarší pouště světa Namid.
Nemohl jsem se dočkat, až vypadnu z auta a půjdu si zaběhat. Venku bylo kolem 30 stupňů, kolem pasu jsem si utáhl ledvinku s lahví vody a s nadšením vyrazil na 13 km běh kaňonem Sesriem. V dáli jsem pozoroval jednu z nejvyšších dun světa, běžel pískem, skákal mezi kameny a zažíval pocity radosti z volnosti a svobody, které mi běh pouští přinášel. Byl to pro mě na této cestě doposud nejsilnější zážitek.
Utábořili jsme se v kempu uvnitř parku, abychom mohli již krátce po páté vyrazit k dunám. Noc pod širákem mi přinesla mnoho silně emotivních snů. Ještě uvnitř mne dobíhaly dojmy ze snů, když jsem lezl na dunu 45, na které jsme čekali na východ slunce. Zaposlouchal jsem se do zvuku větru a vychutnával probouzející se den obklopen pouštními dunami.
Následně jsme jeli k jedné z nejvyšších dun světa s názvem "Velký táta", vysoké 375 m. Jindy bych se hnal nahoru, jenže už bylo devět hodin a slunce začalo mít docela sílu a do několikahodinového výstupu se mi v tom vedru nechtělo. Jen jsem se procházel pouští, vychutnával výhledy a těšil se, že skočím do bazénu.
Po poušti působil pohled na město se spoustou palem, zelených trávníků, luxusních vil a čistých ulic téměř jak fata morgána. Přímořské letovisko Swakopmund láká bohaté Namibijce a turisty, protože je zde daleko chladněji než ve vnitrozemí. Rozloučil jsem se s Nielsem a Marcelem a ubytoval se v hostelu kousek od pláže. Za tři dny jsme společně urazili asi 1700 km a já měl přesunů až až.
3.5. Duny
Většinu svých cest podnikám sám. Lidé se mě často ptají, zda se nebojím či necítím osaměle. Já na to odpovídám: "Jsem rád sám, každý den si můžu udělat to, co já chci a nemusím brát ohled na druhé. Můžu se držet plánu, či spontánně měnit plán a jít tam, kam mě to momentálně táhne nejvíc. A jsem sám jen tehdy, kdy chci být sám. Vždy když chci společnost, tak se najde někdo, kdo pár hodin či pár dní cestuje se mnou. Daleko víc osaměle se cítívám doma." Tahle cesta byla netradiční tím, že jsem byl s rodiči a známými. Mělo to svá pozitiva. Ušetřil jsem peníze. Měl jsem pocit daleko většího bezpečí. Nemusel jsem si hlídat svoje věci, protože jsem podvědomě věděl, že i kdybych o vše přišel, jsou tu máma a táta, kteří se o mě postarají. Na druhou stranu, tím, že jsem byl ve skupině, postrádal jsem intimní interakci s domorodci, jakou jsem zažíval na Madagaskaru. Přizpůsoboval jsem své tužby potřebám skupiny a nemohl jsem jít tak hluboko do sebe. A hned na to, co jsme se rozdělili, přidal jsem se ke dvěma Němcům. Teď jsem toužil být sám.
Posledních pět dnů jsem tedy strávil ve Swakopmundu. Užíval jsem si relaxaci u moře a prozkoumával okolí. Doslova přes ulici jsem objevil velké fitness centrum s bazénem a saunou a rozhodl se, že ranní jógu s během podél pobřeží doplním o fitko a bazén a příštích pár dní pojmu jako soustředění na karlovarský triatlon 2015. Místní centrum bylo pro mě první místo, kde mi místo kousku papíru či plastu (týdenní permanentky) pouze sejmuli otisk pravého ukazováčku. V tomhle mě Namibie velmi překvapila. Nečekal bych, že na něco takového narazím zrovna v této jihoafrické zemi. Stačilo mi přiložit jen prst a mohl jsem projít bránou. Říkal jsem si, že by za mě mohl chodit někdo jiný, kdyby mi prst usekl nebo ukousnul. Měl jsem zde dvě rande. Jedno bylo s domorodcem a druhé s jedním Číňanem. Seznámil jsem se s nimi přes internetovou seznamku Grindr. Číňan se mi líbil víc, takže jsem s ním strávil i pár intimních chvil. Zajímavý byl i jeho cestovní příběh. Během jednoho roku docestoval z Číny do Namibie, a to pouze pozemní cestou. A z Číny do Namibie je to pořádná štreka.
Nejzábavnější zážitek byl sandboarding na dunách. Dostal jsem prkno a sjížděl jsem dunu velkou rychlostí a pak vybíhal nahoru a zpátky dolů. Ostatní se docela smáli, s jakou radostí vždy vyběhnu dunu a zase jedu dolů. Vážně mě to bavilo, byl to takový velký tobogán uprostřed pouště.
Při odletu z pobřeží jsem pozoroval pouštní duny a kaňony z letadla. Po přistání v Johannesburgu na mě čekal menší kulturní šok. Oproti pomalým Botswaňanům a Namibijcům, kteří jsou obecně na bělochy velice příjemní, mě čekalo hektické velkoměsto, kde černí bílé moc nemusejí. Už od mé první cesty do JAR jsem nabyl pocit, že tu mají hluboko zakořeněnou nenávist vůči bílým. Procházka s batohem rušnými podvečerními ulicemi mě z pohodového rozvláčnění z přímořského letoviska hodila do módu ostražitého sledování svých věcí a okolí. Pocítil jsem vzrušení, jako kdybych byl v džungli a dával pozor, jestli není kolem nějaký lev. Zapadalo slunce, a raději jsem si vzal taxíka do hostelu. Projížděli jsme ulicemi plnými lidí. V pátečním podvečeru to tu pulzovalo životem. Vstřebával jsem své celkové dojmy z téhle cesty a uvědomil si, že Afrika pro mě má rozhodně své kouzlo. A už jsem plánoval další cesty na tento kontinent.