2. Madagaskar (únor 2013) 

2.1. Jízda s kouhouty

O dva roky později jsem se v lednu 2013 do Afriky vrátil, tentokrát jsem krátce navštívil Mauricius a přeletěl na Madagaskar. Po noclehu v hlavním městě jsem ráno nasedl na minibus. Vedle mě seděl postarší Francouz. Povídá mi, že na Madagaskar dorazil již před 15 lety. Zeptal jsem se ho, jestli se mu tady líbí. Odpověděl mi: "Ne, nelíbí, já to tu miluji!"

Poradil mi, že abych mohl pokračovat na zamýšlenou pláž, musím na jiné shromaždiště minibusů. Tak jsem tam šel přes půlku města. Kluci, co hráli fotbal, mě pozvali, ať jdu hrát s nimi. Usmál jsem se, ale šel jsem dál. Fotbal mně nešel a nechtěl jsem se ztrapňovat. V centru mi řekli, že musím zpátky na ten původní autobusák (shromaždiště minibusů). Vzal jsem si tedy kolo rikšu. Nazývali to "PUŠ PUŠ". Po cestě na mě volali naháněči a já zaslechl svou požadovanou destinaci. Zastavil jsem a začal s nimi smlouvat o ceně. Po chvíli jsme se domluvili. Pokud mi dají dobré místo, dostanou o pět tisíc víc. Posadili mě do restaurace, ať tam čekám. Přišla ke mně žebračka a povídala mi francouzsky něco o tom, že přišla o manžela. Odpověděl jsem jí, že mě to nezajímá, ale ona byla vytrvalá. Já už na to moc nereagoval. V tomhle jsem dostal v Indii dobrou školu. Vlastně mě ani její žebrání tentokrát nerozčílilo, naopak mě její snahy o získání almužny rozveselily. Protože mě čekala 12hodinová cesta, začal jsem se protahovat. Ona zůstávala klečet přede mnou na kolenou. Dorazily prodavačky s ovocem, i ony se ji snažily vyhnat. Ale ona se vracela a vracela.

Asi po půl hodině, přiběhli naháněči s tím, že musím s nimi jinam a ať si vezmu PUŠ PUŠ. Nasedl jsem a oni čtyři běželi vedle mě. Po 200 metrech uviděli minibus jedoucí směrem, odkud jsme přišli. Všichni jsme se otočili a hurá zpět. Minibus byl narvaný a já se ještě vešel na pytel něčeho mezi dveře a jednu babičku. Naproti mně seděl mladý muž, asi její vnuk, tak, že se naše stehna tiskla k sobě. Přišla se za mnou rozloučit žebračka, ale i přesto nic nedostala. Ale i tak na mě volala, že jsem hodný člověk, i když jsem jí řekl, ať jde pracovat. Za mnou se ozvalo: "Kikirikí!" Nejdřív jsem si myslel, že si někdo dělá legraci, ale pak mi došlo, že s námi jede i kohout. Naháněči po mně chtěli o pět tisíc víc. Ale to, že je tohle dobré místo, jim neprošlo. Nic navíc jsem jim nedal.

Postupně lidé vysedali a mě přesazovali po minibusu. Poté, co jsem skončil na místě chlápka s kohoutem, jsem se mermomocí snažil vyhnout čerstvým slepičincům, které po sobě zanechal. Dařilo se mi to až do chvíle, než nás zastavili policajti. Řidič překročil počet povolených osob v minibuse a asi na tři čtvrtě hodiny nás kvůli tomu zdrželi. Uvnitř bylo vedro a já se rozhodl vylézt ven okénkem. Jenže, jak jsem se soukal okénkem ven, moje bosá noha nabrala slepičince s sebou. Vzbudilo to všeobecnou zábavu, když mě pozorovali, jak jsem si to šel otřít o trávu. Jeden mladý Madagaskarec s krásnou postavou mi povídal, že jede domů z Antananariva a že má strach z toho, co musí říct otci. Z toho, co jsem mu francouzsky rozuměl jsem pochopil, že přišel o 2 miliony - cca 20 000 Kč a že v Antananarivu jsou různé gangy. O tyto peníze od otce přišel, protože se s nějakým gangem zapletl. Teď byl nervózní ze setkání s tátou, kterého chtěl požádat o další peníze.

Řidič konečně nasedl do autobusu a já vnímal změnu atmosféry. Propojilo se mi vnímání svých pocitů s pocity ostatních spolucestujících. Už jsem neměl pocit, že řidič má problém s policií, mladý Madagaskarec obavu čelit otci, ale že to všichni prožíváme společně. Jejich starosti jsem vnímal jako své starosti. Lidé tu nemají zábrany či hranice na jaké jsem zvyklý z vyspělého světa. Přemýšlel jsem, proč je tomu tak, že se v rozvojovém světě cítím daleko lépe, než když jedu do vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích se lidem spíše vyhýbám a stahuji se do sebe. V Madagaskaru jsem jejich společnost vyhledával a otevíral jsem se místním lidem. Dospěl jsem k názoru, že je to touhou po pocitu jednoty a tady jsem ho cítil intenzivně. Při jednom zastavení se na mě smály děti. Řekl jsem si, že je vyfotím. Pak už se ale nesmály tak upřímně. Díky foťáku jsem se od nich oddělil.

Zastavili jsme ve městě, kde i mladý Madagaskarec-gangster vystoupil. Podal mi ruku a rozloučil se se mnou. Zatímco jsem čekal, až se vyloží a naloží náklad ze střechy, opřel jsem se o minibus, chroupal kešu a pozoroval kolemjdoucí studenty vracející se domů. Většina se na mě usmála, a pokud se já nedíval na ně první, začali si mě pozorovat první oni. Za tu chvíli jsem si vyměnil snad stovky úsměvů a nikdo po mě nic nechtěl. Navíc většina z nich, kluci i holky, byla fyzicky opravdu krásná. Byl to neuvěřitelně nabíjející zážitek.

O pár desítek minut později nás na cestě zasáhla bouřka s přívalovým deštěm. Ten ale záhy ustal a zastavili jsme na večeři. Už byla tma a já se začal venku protahovat. Jedna holčička si mě všimla a začala se opičit. Dokonce i zatleskala, když jsem na konci rozcvičky zatleskal já. Od srdce jsem se hlasitě rozesmál.

Po půlnoci jsme dorazili k moři. Svítil měsíc a hvězdy a já se nahý vrhl do teplých vod oceánu. I přes únavu z cesty jsem se cítil výborně.

2.2. Alej baobabů

Týden jsem strávil ve vesnici u písčité pláže. Neměl jsem chuť nikam cestovat. Užival jsem si poklidné atmosféry Morondavy. Bělochů jsem tu k mé velké radosti moc nepotkával. Podnikl jsem výlet do aleje baobabů. Na kole jsem jezdil i po dlouhých, opuštěných plážích. Jednou za čas přišla přeháňka: mohutný přívalový déšť. Bylo období děšťů a nezpevněné silnice byly v hodně špatném stavu. To mě odradilo od expedice za lemury a chameleony. Na posledních pár dní pobytu jsem přeletěl na sever ostrova a trajektem jsem navštívil turistické letovisko Nosy Be. Seznamoval se s lidmi a užíval moře. Takže to celé bylo více dovolená než dobrodružné cestování.

Ten nejsilnější zážitek na téhle cestě jsem prožil v namačkaném autobuse při dvanáctihodinové jízdě. Tahle jízda mě obohatila o poznání, že ve skrytu duše toužím po pocitu propojení s druhými lidmi a že ho snadněji najdu v cizině než doma.