Tajemná síla Antarktidy

Celkem mě na cestě na jižní pól čekalo šest letů v délce 19 000 km. Při prvním letu vedle mě seděl herec Marek Vašut. Udělalo mi to radost. Pokusil jsem se navázat rozhovor, ale cestoval s přítelkyní a se mnou si evidentně moc povídat nechtěl.

Dva dny a jednu noc jsem strávil v Riu de Janeiro. Další noc jsem se dvěma lety přesunul do Punta Arenas na jihu Chile. Zde jsem se setkal s organizátory letů na Antarktidu. Tuhle cestu jsem plánoval řadu let. Největší překážkou se zdály být peníze: uspořit a dovolit si je utratit. V roce 2015 jsem dostal štědrý dárek od dědy. Vložil jsem jej do akcií čínské Alibaby s přáním, že jestli se investice vydaří, poletím za to na Antarktidu. V 2018 jsem vybral více než dvojnásobek, což pokrylo 90% nákladů na expedici na Jižní pól, která mě stála cca 52 000 USD. Když se ohlédnu zpátky, tak jsem dědovi za tento dar velmi vděčný a nelituji ani jednoho dolaru, který jsem za tuhle cestu utratil.

Zkontrolovali mi zavazadlo, zda mám veškeré povinné vybavení. Dostal jsem za úkol důkladně vyčistit boty a batoh od veškerých nečistot. I malé množství písku či stébla trávy můžou ovlivnit ekologický systém Antarktidy. Dává se pozor už i na neviditelné organismy. Veškerý odpad se odváží včetně moči a lidských bobků. Před každým jídlem je potřeba si desinfikovat ruce, aby vaše bakterie nepřeskočili na někoho jiného. Obdobné jako sterilní nemocniční prostředí. Některé z těchto povinností mi přišly přehnané.

Plánovaný odlet byl stanoven na čtvrtek 9.1. Na přivítací večeři 7. 1. přišlo překvapení. "Předpověď nevypadá nejlépe. Je možné, že bychom ve čtvrtek nemohli letět a zdrželi se až několik dní. Proto poletíme už zítra!"

Zaplavilo mě nadšení: " Budu na Antarktidě od den dříve!"

Ruské Nákladní letadlo Iljušin s námi ve středu večer přistálo na upravené ploše ledovce. Ocitl jsem se na 79 rovnoběžce. Venku svítilo sluníčko a první kroky po ledu mi přišly magické. Poodešel jsem od lidí a techniky a vychutnával barvy nebe. Přistály jsme mezi dvěma masivy hor na 1,4 km vrstvě ledu. Nadmořská výška 700 m.n.m vypovídá o tom, že jsme vlastně nad zamrzlým mořem.

Celý kemp je postavěný na ledovci. Každoročně na léto se postaví desítky stanů na spaní a několik vyhřívaných stanů na jídlo a odpočinek. Na vytopení komunitních stanů a roztání sněhu pro vodu na pití i umývání se tady spaluje letecké palivo. Mají tu i sprchy s teplou vodou. Netrpělivě jsem protrpěl úvodní prohlídku kempu a večeři. Nemohl jsem se totiž dočkat, až si půjčím kolo s tlustými pneumatikami (Fat-tyre bike) a projedu se po zasněženém ledovci. Vychytali jsme úžasné počasí, sluníčko a teplota -7C. Byl jsem nabitý energií, i když bylo 10 večer. Několikrát jsem objel na kole kemp, abych se trošku unavil. Jízda s pozorováním skalnatých masívů hor a ledovců v povzdálí mě krásně zklidnila.

Ráno po snídani mě čekalo překvapení. "Předpověď počasí pro jižní pól vypadala špatně pro příští dny, tak tam poletíme již dnes." V kempu sněžilo a většinu letu bylo zataženo. Menším letadlem nám překonat vzdálenost cca 1100 km zabralo 3,5 hodiny. Těsně před přistáním na pólu se vyjasnilo. Na bílých pláních pod sebou jsem pozoroval skupinky na lyžích táhnoucí za sebou těžké saně. I já v minulosti zvažoval, že poslední stupeň zeměpisné šířky k pólu zvládnu na lyžích. Poslechl jsem však svá bolavá kolena a zraněný loket a rozhodl se pro komfortní, nenáročný způsob dopravy.

Vylezli jsme z letadla a čekalo nás překvapivě teplé počasí: teplotní rekord letošní sezóny: -18C téměř bez větru a jasno. Ocitl jsem se na místě, odkud všechny směry vedou na sever. Místo planety, které se nehýbe. Byl jsem v ose otáčení. Hloubku zážitku mi kazila americká vlajka, která vlála přímo nad pólem. Tak jsem ji smotal, ať mi nepřekáží při procházce kolem světa. Prošel jsem si všechny časové zóny během několika sekund. Zaplavila mě tam vlna radosti. Cítil jsem hloubku prožitku bytí v nehostinné krajině, která je zároveň velmi exponovaná pozorností mnoha lidí. Energie místa, které je pro mnohé velmi důležité, mě hodně bavila. Přišlo mi tam hodně nápadů a nadšení do objevování.

USA na pólu postavily výzkumnou stanici. V zimě je to tu jedinečné místo pro pozorování hvězdné oblohy a jsou tu instalovány velké teleskopy. Jeden výzkumný projekt mě velmi zaujal. Vrtají tu několik kilometru do hloubky ledovce a bylo nám řečeno, že tam implementují zařízení na měření neutrin. Trošku pochybuji, že je to jediný důvod, proč se za něj investovalo téměř dvojnásobek, co na celou výzkumnou stanici (279 miliónů USD).

Jižní pól se nachází v nadmořské výšce necelých 3000 m.n.m a odhaduje se 3 km široká vrstva ledu. Zajímalo mě, jestli se tedy nacházíme nad pevninou. Prý ano, protože silná vrstva ledu stlačuje horniny k zemskému jádru, a kdyby let roztál, tak by jižní pól byl nad hladinou moře. Měli jsme štěstí, že nás pustili dovnitř a dostali jsme více než hodinovou prohlídku. Tahle stanice je mezi mnoha přezdívaná jako vesmírná stanice. Obzvlášť přes zimu je zde simulováno naprosto nehostinné prostředí odřízl od civilizace. Letadla sem od března do září nelétají a lidé, co tu zůstávají, musí přečkat tmu a izolaci ve skupině několika desítek dalších lidí. Dělali se tu výzkumy, co to dělá s lidskou psychikou. Náš kuchař v kempu tam jednu zimu pracoval a vyprávěl, že je jednou týdně jim počítačovou simulací se speciálními brýlemi a efekty přenesli do zeleného pralesa plného života. A přitom jim monitorovali zdravotní ukazatele. Nebyl z toho vůbec nadšený. Po téhle simulaci nádherné přírody míval pak o to větší depku z toho, že je ve tmě na ledovci a musí čekat týden na další virtuální cestu.

Na mě osobně stanice působila dosti zvláštně. Potkali jsme pár lidí, z kterých jsem cítil strach se setkání z lidmi. Jeden výzkumník, když uviděl naší skupinku, tak se otočil a šel radši jinam. Jiný se bál projít naším hloučkem. Vzpomněl jsem si na svůj pobyt ve tmě a měl pro ně pochopení. Ne všichni však reagovali stejně. Pár rezidentů s námi promluvilo a působily přátelsky. Z místností, které nám ukázali, mě osobně nejvíc zaujal skleník, v kterém se při umělém osvětlení v prostředí z velkou vlhkostí pěstuje zelenina. Většinou jde o zelené listy jako rukola, špenát, salát, jediný zdroj čerstvých vitamínů během období izolace.

Po návratu do kempu jsem se začal na místě více zabydlovat. Každý den jsme podnikali exkurze k ledovcovým a skalním útvarům v okolí. Moc jsem si užíval jízdu na kole po rozlehlých ledovcových plání. Cvičil jsem si jógu a dostal povolení používat malé fitness centrum určené zaměstnancům kempu. Kromě svého stanu jsem nejvíce času strávil v jídelním stanu, kde probíhalo nejvíce sociálních interakcí.

Ukázalo se, že nečekaně velmi důležitou součástí téhle cesty se pro mě stalo setkávání se s účastníky expedic a zaměstnanci kempu. Potkal jsem řadu velmi úspěšných lidi s to nejen z pohledu financí, ale i úspěchu zdolávání extrémních výkonů na hranici fyzických možností. Moje úspěchy jako zdolání vrcholu 5500 m.n.m pod Everestem a uběhnout maraton tu byla spíše průměrná norma. Mnoho lidi v kempu zdolalo Everest a další nejvyšší hory všech kontinentů planety. Věřím, že lidi, se kterými trávíš čas, tě, ať chceš nebo ne, do velké míry ovlivňují. Já si z této cesty díky rozhovoru s lidmi odnáším velkou dávku inspirace a vnitřní síly jít si za svým snem stavby a provozování léčebného a sebepoznávacího centra v Lázních Kynžvart.

Ve skupině " let na jižní pól " byl jeden americký důchodce, který již v roce mého narození letěl na severní pól a o deset let později navštívil poprvé tibetskou Lhasu. Další účastník byl Kazach, který " závodil " v navštěvování cizích zemí a nezávislých teritorií. Navštívil všechny země OSN + dalších 50 "zemiček". Takových cestovatelů, kterých navštívilo více zemí, nežli já tu bylo daleko víc. Měl jsem velice zajímavý rozhovor s doktorem: vedoucím chirurgem z nemocnice v Grónsku o tom, že na Antarktidu jezdí hlavně kvůli vnitřnímu poznání. Uvědomuje si tu věci, co již v životě dále mít nechce. Dále povídal o jeho příteli, držiteli světového rekordu v zadržování dechu v délce 22 min. Testoval mu tehdy zdravotní ukazatele při disciplíně plavání pod zamrzlým ledem. Prý mu teplota těla klesla na 31 stupňů. Vyměnili jsme si kontakty. Obdržel jsem pozvání do Grónska a příslib, že mi pomůže při organizování výletu dle mých tužeb. Zná tam prý podobně laděné lidi. Jeho oslovila má vize léčebného centra spojeného s jógou a vnitřní prací na odbourávání škodlivých programů mysli. Notovali jsme si v tom, jak je důležité správné myšlení a psychika na uzdravení těla.

Mezi zaměstnanci byl i jeden Slovák, tak jsem mohl prohodit i pár slov Česky.

To jak se tu o nás starali, bylo naprosto jedinečné. Péče o zákazníka tu měli zvládnutou na výjimečné úrovni. Každé přání, které jsem měl, se mi pokoušeli splnit. A udělali to způsobem, že jsem z toho neměl pocit profesionální úslužnost či podřízenosti vůči klientovi. Cítil jsem z nich, jak je těší sdílet se mnou přátelskou a domácí atmosféry kempu. Před odletem na Antarktidu jsem se skoro bál si říct o veganskou stravu. Ukázalo se, že jsem si dělal zbytečné starosti. Veganů či vegetariánů nás tu bylo víc. Vařilo se tu opravdu luxusně z čerstvé zeleniny dovážené z Chile. Jídlo se podávalo formou bufetu. Většina nabízených pokrmů byla bez masa a pak jeden či dva s masem.

To, jak se mi na Antarktidě líbilo, se pokusím přiblížit sdílením svých myšlenek na návrat do Chile. Měl jsem dvě možnosti předčasného návratu. 11.1 a 13.1. brzy ráno. Toho 11.1. ráno jsem neměl úplně pozitivní náladu ohledně dění v kempu. V jídelním stanu panovala několik dní dusná atmosféra. Horolezci, co dorazili letadlem se mnou 8.1., se stále kvůli počasí nemohli přesunout do základních táborů pod nejvyšší horou Vinson a nejvyšší sopkou Mt. Sidley. I když my jsme měli krásně jasno, pod Vinsonem byla mlha a nedalo se letět. Cca 30 lidí tam uvízlo 5-8 dní a docházelo jim jídlo. No a asi 25 lidí zas netrpělivě čekalo v našem kempu, až je budou moct vystřídat. V jídelním stanu se to stále řešilo, a pokud jsem se chtěl najíst, tak jsem tou náladou byl ovlivněn. Do toho se mě zeptali, jestli již nechci letět zpět. Zvážil jsem to a pak poslechl srdce a odmítl. Vyrazil jsem na kolo a tu energii napětí a nervozity, která mě pohltila v kempu, jsem využil při jízdě na ledovcové pláni. 12.1. bylo v kempu rušno. Počasí pod Vinsonem se zlepšilo a od rána mezi kempem a horou létala letadla. Dorazila i skupinka lyžařů z jižního pólu, takže v kempu začalo být velmi těsno. Nebylo dost stanů pro všechny, takže z Chile vyletěl neplánovaně Iljušin, aby 13.1. okolo 2 ráno odvezl 39 hostů. Když jsem se o tomhle letadle dozvěděl, nečekaně mě zaplavila panika. Vůbec se mi nechtělo odletět. Obával jsem se, že mě budou nutit odletět, protože vzhledem k tomu, že jsme přiletěli o den dříve, už jsem si tu prožil minimální počet dni slíbených při nákupu zájezdu. Velmi se mi ulevilo, když mi laskavě nabídli, že odletět dřív můžu, ale že mě nikdo nenutí. Naopak, že budou moc rádi, když zůstanu. Díky tomu jsem si uvědomil, jak se mi nechce Antarktidu opustit. Motivovalo mě to k tomu, abych si poslední dva dny užil naplno. Přemýšlel jsem, že si pár dní dokoupím a prodloužím si pobyt. Jenže jsem dostal varovný signál těla. Kůži pod nehty a rty jsem měl popraskané díky velmi suchému vzduchu. Jeden den jsem si na minutu nenasadil sluneční brýle. Snažil jsem se nekoukat do slunce, ale sníh tu odráží velkou část UV záření. Nyní věřím, že nad Antarktidou je ozonová díra. Celou noc a druhý den mě pálily oči.

V den odjezdu už jsem cítil, že jsem připraven tento zamrzlý kontinent opustit. Přišel čas nastoupit do letadla. Rozloučil jsem se objetím s koordinátorkou a se směsicí smutku a radosti zamířil zpět na zelený kontinent vstříc novým dobrodružstvím.