1. JAR a Lesotho (leden 2011)

1.1. Přílet do Kapského Města

Poprvé jsem byl v Africe už jako kluk v Egyptě a Tunisku, ale tak nějak jsem stejně měl pocit, že jsem tu pravou Afriku ještě nenavštívil. Lákala mě, ale i vyvolávala obavy a nejistotu. A díky tomuto strachu jsem začal s návštěvou oblasti, kterou jsem do té doby považoval za tu nejcivilizovanější - Jihoafrickou republikou, Kapským Městem. Pro let jsem si vybral velmi zajímavý den: 4. 1. 2011. Synovec slavil své první narozeniny a těsně před odletem jsem v Praze pozoroval částečné zatmění slunce. Z Prahy jsem letěl do Londýna a pak dvanáctihodinovým letem na samý jih Afriky. Uteklo to rychle. Buď jsem jedl, koukal na filmy, nebo spal. K ránu jsem pak nadšeně pozoroval okénkem z letadla červenou poušť Kalahari.

Musím se přiznat, že jsem byl nervózní. Oproti Indii, kam jsem i poprvé letěl úplně v klidu, Jihoafrická republika mě znepokojovala díky své pověsti nebezpečné země plné nepřátelských černochů. Na letišti mě k mé veliké radosti čekal již domluvený transfer do hotýlku. Jel jsem spolu s mladou Němkou, která se sem stěhovala natrvalo za svým přítelem. Vyprávěla mi, jak zde v předměstích Kapského Města zabili mladý manželský pár. Řidič k tomu doplnil komentář, že byli blbí. Dodal k tomu: "Do jistých částí (slumu), kde žijí nejchudší lidé, by cizinci sami vůbec neměli chodit. V ostatních částech města je kriminalita o poznání nižší, a pokud nebudeš rozhazovat peníze na ulici a fotit drahým foťákem, tak by všechno mělo být bez problémů."

Ubytoval jsem se v téměř luxusní části města, nedaleko od Atlantické promenády. Většina obyvatel, co jsem potkával na ulicích, byli černoši. Ale nebyli to tak velcí a mohutní černoši jako Afroameričané, z kterých jsem měl strach v metru v New Yorku. Jsou to typově spíš takoví větší Křováci (Křováci se původně vyskytovali na severu Jihoafrické republiky). Jsou hubení a menší než průměrný běloch. Tady to nebezpečně nevypadalo. Pro mě do té doby zůstávalo nejnebezpečnější město, které jsem navštívil, New York. První dny v Africe byly extrémně teplé - přes 30 0C a jasno. Vypravil jsem se po promenádě k nejbližší písčité pláži (asi 5 km). Moře bylo ledové (asi 16 0C). Sranda je, že než si člověk v tak studené vodě[1] stačí osmělit horní polovinu těla, ta spodní mu zamrzne a už nohy ani necítí. Odvážil jsem se ponořit tělo až ke krku a frrr pryč na břeh. Další den už jsem ale i proskočil vlnu a ve vodě vydržel o dost déle.

Vypravil jsem se na jih, abych navštívil místo, které v minulosti mořeplavcům dělalo velikou radost, když ho spatřili: mys Dobré naděje.

Poněvadž organizované výlety byly již plně obsazeny a místní dopravou by to bylo složité, půjčil jsem si auto. Jízda vlevo v africkém provozu byla pro mě zážitek. Připadal jsem si, jako bych byl zpátky v autoškole. "Kde je spojka, kde je plyn? Kdo má přednost, když odbočuju vpravo? A musím vůbec odbočovat vpravo, když odbočovat doleva je jednodušší?" Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou a čas od času jsem ruku místo na šaltpáku položil na pravé opěrátko nebo kliku od okénka.

No asi po půlhodince jsem si zvykl. Měl jsem radost, že jsem nenaboural na kruháči, ale pokračoval v cestě. Hlavou se mi ještě ozývala varování, že bych měl jezdit v uzamčeném autu a dělat si na semaforech rozestupy, abych mohl v případě útoku černochů ujet. Prý se v takových případech nemusí dodržovat pravidla a lze projet křižovatku i na červenou. Na toto varování jsem si vzpomněl, když jsem omylem sjel z hlavní cesty do oblasti obydlené černou chudinou, která na mě velmi podivně koukala. Rychle jsem se otočil a vrátil na hlavní silnici. Strašidelných příběhů se o JAR holt vypráví hodně, a i mé nazírání na domorodce to ovlivnilo.

Následujícího dne ráno jsem s radostí vrátil nepoškozené auto do půjčovny a přesunul se na parkoviště pod Lví hlavou - kopeček s nadmořskou výškou 669 m n. m. Měl jsem zaplacený tandemový paragliding na devátou hodinu, ale kvůli mlze nad údolím jsem musel ještě tři hodiny počkat. Seznámil jsem se tam s organizátorem a dozvěděl se mnohem víc o tom, co paragliding obnáší. Kolem poledne jsem se konečně dostal na řadu. Instruktora jsem překvapil, protože jsem udělal začátečnickou chybu. Vysvětlovali nám, že máme bežet s kopce dolů a čekat až nás vítr vyzvedne, ale hlavně neskákat. No a co jsem udělal já? Chvíli jsem popoběhl a pak skočil. Tím jsem praštil instruktora, kterého jsem měl za zády, svojí hlavou do nosu. Na zemi mi pak řekl, že měl co dělat, aby se z toho rychle vzpamatoval. Kdyby ztratil vědomí či kontrolu nad paraglidem, mohl můj let dopadnout jinak. To já ale nevnímal a skoro mi nedošlo, že jsem ho praštil. První momenty jsem měl strach a byl jsem pod vlivem adrenalinu. Vlastní let trval překvapivě krátce, jen několik minut. Strach mě opustil pár vteřin po startu a já vychutnával výhled. Před přistáním se mnou instruktor zkoušel pár otoček, z kterých se mi akorát udělalo špatně. Celkově jsem měl ze zážitku smíšené pocity[2].Odpoledne jsem zašel na pláž a při zpáteční cestě minibusem mě pobavili tři mladí kluci na kolečkových bruslích. Chytili se minibusu a vezli se pár kilometrů s námi docela slušnou rychlostí. A ještě si při tom jeden hrál s mobilem.

1.3. Dračí hory

Poslední dva dny v Kapském Městě jsem měl více kulturní. Zašel jsem si do muzea JAR. Podle nejnovějších teorií o původu člověka se tvrdí, že naše společná mitochondriální pra,pra...prababička žila někde na území Jižní Afriky asi před 100 000 lety a odtud že se všichni lidé rozšířili do světa. Pak před 10 000 lety lidstvo téměř vymřelo. Z těch pár tisíc lidí, co zbylo, jsme byli schopni jako druh přežít a stačili jsme se docela slušně rozmnožit. I když to pravděpodobně bylo za cenu sexuálního chování, které současná společnost označuje jako incest. Uvědomil jsem si, že v extrémních podmínkách jsou lidé schopni nejrůznějších věcí. A tenkrát nám jako druhu pravděpodobně umožnilo přežít to, co teď považujeme za nemorální.

Večer jsme šli s lidmi z hostelu na koncert do botanické zahrady. Další den jsme s jedním Frantíkem vyjeli lodí na ostrov, který sloužíval jako vězení politických vězňů - černochů, kteří měli kecy proti politické nadvládě bílých v JAR. Teprve v roce 1994 dostali všichni stejná volební práva. Nejznámější vězeň byl Nelson Mandela. Průvodce byl vtipný a vyprávěl historii země i ostrova tak, že se to super poslouchalo. JAR byl nejdříve 150 let kolonií Holandska a pak britského impéria. Britové měli řeči ohledně produktivity Afričanů, na což oni reagovávali vtipně a trefně: "V Anglii vy máte hodiny, ale tady v Africe my máme čas".V úterý jsem přeletěl asi 1400 km na východ do Durbanu. Na letišti jsem si půjčil auto a vydal se hledat ubytování. Jenže to, jak se ukázalo, nebylo tak jednoduché. Než jsem se až za tmy ubytoval ve špinavé čtvrti 2,5 milionového Durbanu, tak jsem ujel 140 km. Hádejte, jaký k tomu byl důvod. Dám vám tři možnosti.a) Přestěhovali letiště, a nikomu to neřekli.

b) Můj průvodce Lonely Planet měl chybně vyznačené letiště 20 km jižně, a ono zatím bylo severně.

c) Byl jsem značně dezorientovaný.

c) je správně v každém případě , ale i b). Podle mapy jsem byl úplně někde jinde a pořádně jsem si zajel. Začalo vydatně pršet a na pláži, kde mělo být ubytování, byly střežené rezidence a domy pro chudé. Musel jsem se tedy vrátit a jet do centra Durbanu, což nebyl moc příjemný zážitek. Dorazil jsem do města až za tmy a na jedné křižovatce mě obklopili černoši a začali mi bušit do auta. Přede mnou stálo auto na červenou, takže jsem nemohl hned ujet. Srdce mi začalo tlouct a vzpomínal jsem na varování o nebezpečnosti černošských čtvrtí. Po dlouhých vteřinách auto přede mnou odjelo a já mohl ujet. Pocit ohrožení ze mě ale úplně nevyprchal. Nicméně v hotelu jsem se cítil celkem bezpečně a večer jsem se byl i projít, abych koupil něco k jídlu.

Ve středu ráno jsem se vykoupal ve špinavé, ale teplé vodě Indického oceánu a vydal se vzhůru do Dračích hor. Po cestě se mi povedlo překvapit jednoho řidiče. Vyjížděl jsem z informačního střediska a protijedoucí auto na mě začalo blikat. Na několik vteřin mě to nechalo naprosto klidným. Auto mě objelo. Teprve chvíli poté mi došlo, že jsem jel v pravém pruhu . Zasnil jsem se a zapomněl jsem, že bych měl řídit vlevo.

Po asi čtyřech hodinách jízdy do vnitrozemí jsem se ubytoval v luxusním ubytování za pár korun. Byl to komplex s krásným výhledem na skalní amfiteátr, s bazénkem, saunou, vířivkou a příjemnými lidmi. Tohle místo v podhůří Dračích hor byl malý zázrak. Asi z 50 lidí, co tam byli ubytovaní, nás bylo 11 Čechů. To, co mě tam překvapilo, byl nápis na WC. Vyzýval k úspoře vody a nabádal, aby se splachovalo jen po "velké potřebě", ale ne po "malé". Moč jsme tam měli nechat pro dalšího návštěvníka. Přiznám se, že ne vždy jsem tuhle výzvu uposlechl.

Lesotho je malý stát uprostřed Jihoafrické republiky. Je to nejvýše položený stát v Africe a prý třetí nejchudší. Statistika hovoří nemilosrdně: 40-45 % nezaměstnanost a 31 % procent lidí má AIDS, který se tu stejně jako na spoustě míst rozvojového světa nekontrolovaně rozšiřuje. Díky nemocem se předpovídá, že Afrika asi nebude mít dlouhodobé problémy s přelidněním, od roku 2010 by se měl počet obyvatel snižovat[3].

Vyrazili jsme v dodávce v 8 ráno: 4 Češi, 3 Němci, 1 Izraelec jménem Asaphem a místní domorodý řidič a průvodce v jedné osobě. Po dvou hodinách jsme dorazili k hranicím Lesotha. Kvalita silnice se výrazně změnila. V JAR je překvapivě kvalitní síť silnic a dálnice jsoutu snad lepší než u nás v ČR. Před průsmykem do Lesotha se cesta změnila na kamenitou a museli jsme vyšplhat do nadmořské výšky 2500 m n. m. Byli jsme rádi, že nás vůbec pustili přes hranici. Podle průvodce Lonely Planet bychom totiž správně měli mít do Lesotha vízum. Jenže hraniční kontrola byla pouze na straně JAR. Hraniční závoru do Lesotha nejspíš odplavil déšť či odnesl vichr, takže nás už pak nikdo nekontroloval.

Čekala nás jízda po krkolomné cestě prudkým srázem dolů po velmi mizerné silnici s rozblácenou hlínou. Nakonec jsme však dorazili do první vesnice, kde jsme se setkali s místními obyvateli. Ochutnali jsme jejich tradiční jídlo: kukuřičnou kaši s výborně ochuceným špenátem. Vyšplhali jsme se k jeskyni, kde byly vyobrazeny několik set let staré kresby zvířat. Ve vesnici jsme pak obdarovali děti. Byl jsem příjemně překvapen pokorou, s kterou děti jídlo přijímaly. Bylo to pro mě opravdu nečekané. V Indii by se mi na můj pytlík datlí sesypaly a během chvíle by mi nic nezbylo. Tady trpělivě čekaly, až je spravedlivě podělím. Výlet do Lesotha byl výlet do jiného světa. Prostí, usměvaví lidé a ohromná chudoba. Zanechalo to ve mně velmi hluboký prožitek.

Další den jsme se vypravili do hor. Musel jsem si ještě vychutnat překrásné výhledy z místních hor. Bylo nás asi pět. S Asaphem jsem se už znal z předchozího dne. Nejsilnější zážitek bylo koupání pod vodopádem. Samozřejmě jsem tam vlezl nahý a jeden Australan to komentoval, že od Čecha by nic jiného nečekal. Překvapilo mě, jakou mají Češi pověst. Uvědomil jsem si, že to jako národ s přijímáním nahoty nemáme vůbec špatné. Jsou země, kdy by vás za nahé koupání mohli dát i do vězení. A v USA by na vás pravděpodobně někdo brzy volal policii.

1.5. Safari na vlastní pěst

Na mapě mě zaujala jedna pláž a národní park Hluhluwe (vyslovuj Šlušluve). Před návratem do ČR jsem se ještě chtěl vykoupat na hezké pláži a vidět divoká zvířata. Čekala mě však dlouhá cesta, tak jsem se zeptal Asapha, jestli nechce jet se mnou. K mé velké radosti souhlasil a u řízení jsme se střídali. Silnice byly hodně špatné. Nezpevněné, samá díra. Byla to velká zkouška mých řidičských schopností a posunulo mi to hranici. Předtím bych se s tak malým autem na takový terén neodvážil a v národním parku jsme dokonce brodili rozvodněnou říčku. Vykoupali jsme se v moři a přespali jsme kousek od národního parku. V noci mě budily zvuky zvířat. Ráno před východem slunce jsme již byli na cestě. Řídit za svítání a v šeru se snažit zahlédnout divokou zvěř byl pro mě velký zážitek. Zostřily se mi smysly, připadal jsem si jako lovec, který vyhlíží svou kořist. V mém případě to bylo za účelem fotky, ale i tak jsem cítil vlnu vzrušení. Zvědavost smíšená s nejistotou, zda vůbec nějaké zvíře uvidíme. A ta radost, když jsme spatřili první hyenu. A pak další: zebry, žirafy, antilopy. Po pár hodinách v parku jsem odjížděl s jiným nastavením. Cítil jsem se daleko víc jako zvíře než racionální člověk. Podél silnice jsme míjeli černochy. Chodili po silnici a pletli se nám do cesty. Převládl ve mně pocit, že nás nevidí úplně rádi a že jsem pro ně spíš nepřítel. Asaph se mě zeptal: "Co budeme dělat, když někoho srazíme?" "Prostě ujeď!", odpověděl jsem bez váhání. Až když jsem to vyslovil, uvědomil jsem si, že to myslím v tom okamžiku smrtelně vážně. Rozhodně bych nechtěl zastavit, abych čelil černochům.

Poznal jsem tu novou, do té doby hodně skrytou stránku své osobnosti. V okamžiku ohrožení jsem zapomněl na vychování a zákony společnosti a choval se instinktivně. Trošku mě to zprvu samotného vyděsilo. V jižní Africe jsem pochopil, že bych za určité situace byl schopen zabít a pak utéct z místa činu. Někde v hloubi jsem uvnitř sebe objevil nebezpečné zvíře. Zvíře, které postrádá morální zábrany a je schopné ublížit, když se cítí být ohroženo. V následujících letech jsem se učil se svou zvířecí divokostí pracovat. Z této části mé bytosti jsem schopen čerpat sílu, když se mě snaží mé okolí - rodina či společnost - přinutit k něčemu, co se mi příčí. Došel jsem k poznání, že je v pořádku projevit nenávist i zuřivost. Lepší než tyto pocity dusit uvnitř či se nechat převálcovat okolím.

[1] Tuto knihu píšu jako kompilaci emailů z doby návštěvy dané země. To znamená, že řadu věcí, které zde píšu, už v době psaní knihy vnímám jinak. Tak například teď se koupu i ve vodě s teplotou blízkou nule a 16stupňovou vodu bych nenazval ledovou.

[2] O rok později jsem si skočil bungee jumping na Novém Zélandu a další rok pak v ČR tandemový seskok s padákem z 4 400 m. Obě tyto aktivity mě nadchly daleko víc.

[3] V roce 2018 je jasné, že se tato prognóza nenaplnila. Za posledních deset let roste populace Afriky o cca 2,5 %/rok.